Soňa Paukrtová - Umět prosadit i nepopulární věci chce politickou statečnost

Do politiky vstoupila v roce 1990. Byla a je členkou rady i zastupitelstva, místostarostkou, senátorkou, nyní pracuje jako náměstkyně primátora a spravuje resort humanitní a sociálních věcí. Soňa Paukrtová, jediná žena ve vedení města.

Změnila se nějak během let politická kultura? Je vůbec nějaká?

Vždy je něco, co se tak nazývá. Těsně po revoluci zastupitelstvo jednalo úplně jinak než dnes. Nebyly vykrystalizované politické skupiny a strany, téměř vůbec se nepolitikařilo a všichni se snažili městu prospět. Byli jsme nováčci neznalí procedury, hřímali jsme proti kácení stromů, ale nenapadlo nás, že bez přijatého usnesení se prostě pokácí. Přesto šly dělat velké projekty, jako například systém okružních křižovatek, rekonstrukce divadla, velký bulvár. Zastupitelé nám věřili. Dnes se všichni snaží být strašlivě transparentní a neuvědomují si, že když neustále vedení města zpochybňují, berou mu chuť do práce. Trestní oznámení jsou dnes běžnou součástí politického boje, což je mimořádně vyčerpávající.

Dá se nějak porovnat komunální politika s tou vysokou?

Tu komunální jsem vždy preferovala pro přímý kontakt s lidmi. Občané za mnou chodí v neuvěřitelných situacích – jednou jsem plavala v přehradě a nějaký člověk po mně chtěl vysvětlení západního obchvatu. A tak jsme plavali a já vysvětlovala… Celostátní politika je odtažitá a má velkou nevýhodu: komunálním problémům občané rozumějí, legislativním procesům ne.

Ke společným jmenovatelům patří touha po moci některých skupin či jednotlivců. Často pak neví, co s ní, co je smyslem jejich práce, vidí jen výhody, které v parlamentě skutečně jsou. Na druhé straně, když chcete hodně pracovat, máte šanci. A máte i šanci nepracovat vůbec.
Druhým společným rysem je domněnka občanů, že volbou stále nových politiků získají něco nového. Zapomínají však, že i politika je řemeslo, které je třeba se naučit. A když se to politik naučí, nahradí jej novým. Občané preferují rychlá a jednoduchá řešení, ale problémy společnosti nelze řešit ani rychle, ani jednoduše. Někteří politici ve volbách slibují to, co nemohou splnit buď za volební období, nebo vůbec ne.

Je nějaký kodex chování politika, kterým by se měl řídit?

Politik by měl umět vyslechnout každého, kdo se na něj obrátí. Snažím se stále odpovídat na všechny maily kromě urážlivých anonymů. Určitě by člověk neměl z politiky těžit sám pro sebe nebo pro svou rodinu. Měl by umět prosazovat i nepopulární věci a zdůvodnit je. Já svůj vnitřní kodex dodržuji a bývám někdy vnímána jako velmi naivní člověk.

A jste naivní člověk?

Naivní představa byla o tom nekácení stromů bez usnesení. Naivní jsem byla také v tom, že některé věci lze změnit jednoduše. To nejde. Nekladla jsem si však šíleně přehnané cíle. Politika je od toho, aby člověk něco udělal pro občany, i když to dnes zní jako klišé.

Některé strany staví svůj úspěch i na počtu žen ve svých řadách. Jaká je žena politička – lepší nebo horší než muž?

Existují výborné i příšerné političky. Právě tak jako muži. Nevěřím na povinné kvóty na kandidátkách, připadají mi do jisté míry nedůstojné. Když se člověk opravdu chce prosadit a má štěstí, tak to zkrátka s velkým nasazením dokáže. Léta jsem žila v mužském prostředí. Na začátku mé kariéry trvalo půl roku, než mě pánové v městské radě vůbec poslouchali. Ale já to nevzdala. Stejně tak v senátu. Myslím, že malý počet žen v politice souvisí s tím, že ženy politika moc nezajímá. Žena vnímá často politiky jako neuvěřitelně upovídané, i když je řešení poměrně jednoduché. A jí jede v hlavě, co by zatím stihla udělat, zvláště má-li děti, vnoučata a podobně. Kdežto mužská společnost je celkem rozvláčná. Ženy moc neumí na někoho zadupat jen proto, aby v tu chvíli byly důležité, spíše se snaží o kompromis.

Máte ještě nějaký politický sen? Dá se v politice vůbec snít?

Určitě dá. Ale já už mám asi sny jiného druhu. Když mi bylo dvacet, rozdělila jsem si život do tří etap: v první získám kvalifikaci a budu mít děti, ve druhé se budu věnovat věcem veřejným, i když jsem o jejich uchopení měla tehdy jen matnou představu, a tu třetí věnuju sama sobě. Ráda bych cestovala, zajímala se o věci, na které jsem dosud neměla čas. Mám čtyři vnuky a doufám, že jich budu mít víc. Myslím si, že role prarodiče je dnes velmi opomíjená. Maminky dbají na to, aby děti přišly do kontaktu s vrstevníky, ale vím, jak pro mě osobně byli prarodiče důležití.

(jn)