Soňa Kociánová - Country musíte mít v srdci

Soňa Kociánová se narodila v Liberci, kde žila až do ukončení studia na Střední všeobecně vzdělávací škole – dnes gymnázium. Po maturitě se přestěhovala do Jablonce, kde pracovala jako sekretářka nebo administrativní pracovnice v bižuterii a později v pohostinství. V roce 1972 spoluzaložila ženskou folkovou, bluegrassovou a později moderní country skupinu Jizerská protěž, která se v roce 1985 přejmenovala na Country Sisters. V hudební skupině působí Soňa Kociánová dodnes. Je matkou dvou synů.

Od začátku hudební kariéry jste se věnovala folku a country, kde jste tuto hudbu objevila?

Odmalička miluji koně a od svých 14 let jsem chodila do liberecké jízdárny. Tam, stejně jako později v Jablonci, se hrály písně Waldemara Matušky či Semaforu. Ty písničky jsem si oblíbila a banjo, na které hrál Walda, mě okouzlilo. Začala jsem poslouchat jeho muziku, jezdila na jeho koncerty, poznala country a chtěla jsem se na banjo naučit hrát.

Začala jste chodit do tehdejší lidušky? 

V té době bylo banjo bráno jako kapitalistický hudební nástroj a v lidušce se nevyučovalo. Učila jsem se sama. Informace o hraní na banjo jsem sháněla, kde se dalo, moc možností tehdy nebylo. Pozorně jsem poslouchala tento nástroj z různých nahrávek, většinou z ciziny, koukala na fotky, nebyl nikdo, kdo by mi poradil. Nakonec jsem to zvládla a na banjo se naučila, později jsem přidala i další hudební nástroje jako steel kytaru, která byla ještě složitější, či basu. Začala jsem hrát u ohně a později v bluegrassové kapele Pětačtyřicítky, kde jsem poznala svého prvního manžela Gody Kociána. 

V roce 1972 jste spoluzaložila skupinu, co vás k tomu vedlo?

Byl to takový spontánní nápad tří matek. Byla jsem na mateřské a po jednom z koncertů, které jsme na Výstavišti navštívily, jsme založily Jizerskou protěž. Název jsme odvodily od rostliny Alpská protěž, jen jsme ji přesadily do Jizerek. Začaly jsme hrát a zpívat folk a bluegrass. Country bylo bráno jako americká hudba a tehdejší politické garnituře příliš nevonělo. Jezdily jsme na různé festivaly, zahraniční hudbu jsme si otextovaly a s tím repertoárem vystupovaly. Časem nás vzali na milost, udělaly jsme si přehrávky u Vojenské agentury a jezdily hrát do kasáren. V roce 1980 jsme se staly profesionální dívčí skupinou spadající pod Krajské kulturní středisko. V roce 1986 nás vzal pod křídla Pragokoncert, přejmenovaly jsme se, elektrifikovaly a začaly koncertovat v zahraničí. Lze říci, že jsme po revoluci 20 let hrály převážně v cizině. Tady o country hudbu nebyl takový zájem. Většinou se zde hrál folk a bluegrass.

Kde všude jste hrály?

Snad všude, Austrálie, Indonésie, Grónsko, Norsko, Kanada, nejčastěji na festivalech ve Švýcarsku, Belgii, Rakousku, Dánsku a Německu. Před covidem jsme byly v USA v Texasu, kde jsme na jedné soutěži měly velký úspěch. Měly jsme nasmlouvané i další koncerty, ale pandemie nám je zhatila.

Kapela hraje 50 let, jak jste skloubila rodinu a koncerty?

Nebylo to snadné, vše jsem zvládala i díky mamince, která mi hlídala kluky, psy a starala se o domácnost. Můj druhý manžel, se kterým jsem žila 24 let, byl zvukař Mirek Klus a jezdil s námi. Nebylo to snadné, ale díky mamince se to zvládnout dalo.

Co pro vás country hudba znamená?

Je to láska, životní styl, propojení přírody s životem, láskou ke koním. Když jsem ji poprvé slyšela, zažehlo to ve mně plamen, který uvnitř zůstal. Neumím si představit, že bych dělala jinou hudbu. Ne, že bych jinou hudbu neposlouchala, naopak, mám ráda různé žánry, chodím na různé živé koncerty, ale country…, to musíte mít v srdci. Kapelou prošlo přes 50 lidí, většinou mladých, a každá z děvčat měla lásku k této hudbě v sobě. 

V čem je vaše vystoupení specifické?

Určitě už od začátku to byl náš zvukový „bezdrátový“ systém a jevištní show. Bílé kostýmy i bílé hudební nástroje. To bylo celkem v té době nevídané. Po nějaké době jsme chtěly změnu, takže kostýmy máme dnes i pestrobarevné, jen nástroje zůstaly bílé. Kromě kostýmů se to půl století, co hrajeme, vyvíjí samozřejmě hudba, ale co se nemění, je láska k ní. Děvčata musí mít country ráda, mít pro ni cit a musí ji umět prodat tak, aby nám lidi věřili, že to, co hrajeme, máme opravdu rády. A to se nám, pokud vím, docela daří.

Oznámila jste, že květnový koncert je váš poslední před domácím publikem, znamená to, že s hraním končíte?

Ano, letos chci s hraním končit. Jablonecké vystoupení v Eurocentru je mé určitě poslední výroční. Bude to takové rozloučení s mojí dlouholetou kariérou. Kapel, které hrají 50 let, v Česku mnoho není. Na moji domácí derniéru přijede řada děvčat, která se mnou za ta léta hrála, a také hosté a fanoušci i členové našich zahraničních fanklubů. Bude to těžké rozloučení s pódiem, svým způsobem i smutné, ale nedá se nic dělat, jednou to přijít muselo. I když jablonecký koncert není ten poslední. Ten úplně poslední bude letos, nevím kdy, a ani to nechci plánovat. Prostě jednou řeknu: „Tak dnes naposledy.“

Čemu se budete věnovat po skončení kariéry?

I nadále asi budu manažerkou skupiny, budu pomáhat komukoliv, kdo by to chtěl dělat dál, ale nebudu jezdit na koncerty. Možná se jen občas pojedu podívat. Také bych ráda napsala knihu, ve které bych se ohlédla za padesáti lety Country Sisters, jejichž život byl pestrý. Mám mnoho historek, mnoho vzpomínek. Ráda bych knihu vydala dvojjazyčně. Také se chci věnovat přírodě, zahrádce, výletům a chtěla bych konečně plnit své babičkovské povinnosti. Mám dva pravnoučky a i když jsem nebyla kdysi typická babička, dnes bych to ráda napravila.

Jiří Endler