Pavel Petrželka - Do Jablonce šel za sportem a za láskou

Se sympatickým bývalým ředitelem jablonecké průmyslovky jsme se hodně nasmáli. Původně rozhovor moc poskytovat nechtěl, prý na něj nebude nikdo zvědavý, pak jsme si povídali přes hodinu. Pavel Petrželka byl od roku 1970 profesorem a od roku 1990 ředitelem Střední průmyslové školy v Jablonci. Za své pedagogické a manažerské dovednosti letos v září od primátora města obdržel medaili Gratias Tibi Ago.

Narodil jste se ve Zlíně, jak jste se dostal do Jablonce?

Víte, že Zlín je kolébka českého orientačního běhu? V roce 1951 se u nás běžel vůbec první závod v orientačním běhu. V posudku k přijetí na vysokou školu jsem měl napsáno, že neskýtám záruku, že bych po vystudování použil svých znalostí v zájmu dělnické třídy. Šel jsem tedy na vojnu. Protože jsem na gymnáziu běhal na lyžích a orienťáky, narukoval jsem do Dukly Vimperk, kde jsem poznal kluky ze severu Čech, často jsme sem jezdili na závody. V Jablonci jsme také pobývali, napadlo hodně sněhu, spali jsme tenkrát v sokolovně. Líbilo se mi tady a po vojně jsem si podal přihlášku na libereckou vysokou školu. V menze na čajích jsem poznal svoji ženu, která studovala medicínu, stomatologii. Po studiích dostala místo na poliklinice v Jablonci. Já jsem v té době učil na své první štaci – na Odborném učilišti TOTEX v Chrastavě. Vzali jsme se a dostali jsme byt v Jablonci. V roce 1968 se nám narodil syn a o čtyři roky později dcera. Já jsem přestoupil do učiliště LIAZ, které sídlilo v dnes prázdné budově na konečné tramvaje. Tam jsem byl do roku 1970, kdy jsem přestoupil na průmyslovku a zůstal až do důchodu.

Ředitelem průmyslovky jste se stal v pohnuté revoluční době a nebylo to asi úplně jednoduché, škola se dělila…

Ředitelem jsem se stal v roce 1990, nechtělo se mi do toho. Vlastně nikomu. Vědělo se, že to nebude jednoduché. Porevoluční doba byla složitá, legislativa se tvořila, všichni do všeho mluvili, hádali jsme se. Škola měla dvě třídy strojnické a jednu uměleckou. Umělci se chtěli osamostatnit a škola se nakonec v roce 1993 rozdělila. Znovu jsem tedy dělal konkurs na ředitele průmyslovky a Jiří Dostál vyhrál konkurs na ředitele umělecké školy. Budova, v níž škola sídlí, byla původně postavená jako umělecká škola. V 50. letech byla zrušená. Když v Jablonci vznikl strojírenský průmysl a byli potřeba technici, tak tady v roce 1953 vznikla strojnická škola a posléze se na ní opět otevřel umělecký obor. Mnoho let žili v budově umělci i strojaři v přirozené a funkční symbióze, dva obory na jedné škole, v jedné sborovně. Po revoluci se to všechno změnilo a bylo to hodně emotivně vypjaté, atmosféra byla až nepřátelská a bylo jasné, že se škola musí rozdělit. Začali jsme se dohadovat nad jednotlivými prostorami. Tenkrát pomohlo, že ke škole patřila budova v Korejské ulici, kam se část strojařů přesunula. Původně jsem byl proti rozdělení, neuměl jsem si to představit, pak jsem ale musel uznat, a několikrát jsem to řekl i veřejně, že to bylo dobře. Jinak to nešlo. Rozdíly byly i ve financování škol. Pak šli strojaři do Liazu, to už jsem ale končil.

Jaký je váš vztah k umění, když jste byl tolik let tak blízko uměleckému prostředí?

Umění nerozumím. Jsem založený spíš sportovně. Stejně jak mého bratra, tak i mě ovlivnil profesor Mezihorák na zlínském gymnáziu, díky němu jsem se dostal ke sportu, přivedl mě k běžkám i k orientačnímu běhu. Starší bratr taky běhá na lyžích, ještě před dvěma lety, když mu bylo 80, jsme spolu jeli Jizerskou 50.

Vy jezdíte Jizerskou 50?

Jel jsem ji celkem 38krát. Vloni jsem se rozhodl, že už ji jezdit nebudu. V roce 1986 jsem absolvoval Vasův běh ve Švédsku. To byl veliký zážitek sportovní i organizační. My jsme tady neznali mobilní toalety a tam byly podél celého startovního pole WC kabinky. No, my jsme koukali jako blázni. Všechno perfektně fungovalo. Mohli jsme se po dojezdu osprchovat a pak tam byl takový velký stan, kde jsme mohli sníst, co jsme chtěli. Dneska je to běžná věc, ty laufy jsou si dost podobné, ale tenkrát jsme byli jak v Jiříkově vidění.

Sportujete s manželkou?

Manželka taky chodí na běžky, většinou ale jezdí menší okruh než já. V létě spolu jezdíme na kole. Má teď nově elektrokolo, to je výborná věc. Ona jede rychleji do kopce, po rovině jedeme stejně rychle a z kopce se bojí, takže jsem rychlejší. Už se zase těším na léto, jak spolu vyjedeme. Když je ale pěkná zima, není nic lepšího. Jablonec je pro sportovce ideální město, za čtvrt hodiny jste v horách u upravených stop. Díky internetu dnes lehce zjistíte, které stopy jsou upravené a kde se dá jezdit. Dřív jsme přijeli na Bedřichov a ptali jsme se, kudy se dá jet, co je projeté. Dneska už jedete najisto, podíváte se na internet a hned víte.

A s dětmi vyrážíte na kolo nebo lyže?

Víte, to máte tak, když byl syn mladší, tak mi nestačil a nechtěl se mnou proto jezdit. Pak byl v biatlonové reprezentaci a to jsem mu zase nestačil já. Takže spolu moc nejezdíme. S vnukem jsme vloni hodně jezdili na kole, ale je mu 15, dělá atletiku a už je taky rychlejší, dáme si vždycky sraz na Jizerce u bunkru a pak u auta. To je sportování s mlaďochama. Ale občas se mnou jedou, vnuk i syn. S dcerou nemám šanci mnoho sportovat, protože žije s rodinou v zahraničí.

Je před Vánocemi, co byste si přál?

Mám krásnou rodinu, hodnou ženu, jsem spokojený. Těším se na to, až se bude lyžovat, v létě jezdit na kole a běhat orienťáky.

Markéta Hozová