Olga Fröhlichová - S hudbou mám spojené vzpomínky na rodinu

Olga Fröhlichová pochází z Jablonce nad Nisou, kde také celý život bydlí a pracuje. Po gymnáziu studovala Sociálně-právní nástavbu v Praze, později vystudovala pedagogickou fakultu, obor český jazyk, občanská nauka a hudební výchova. Jako učitelka začínala na Základní škole Mozartova, později mnoho let učila na ZŠ Arbesova. Od roku 2001 působí na Gymnáziu U Balvanu, kde učí český jazyk a hudební výchovu. Patnáct let tam také vedla studentský pěvecký sbor Anima Saxí. Od roku 2005 stojí v čele SPS Janáček jako sbormistryně.

Vždycky jste chtěla být učitelkou?

Dá se říct, že ano. Na školu jsem si hrála už jako malá. Vzhledem k mým zdravotním potížím mi ale tato práce doporučena nebyla, proto jsem nejprve šla na sociálně-právní nástavbu, měla ze mne být sociální pracovnice. Školství mě lákalo víc, a tak jsem odešla pracovat do školní družiny a při zaměstnání jsem studovala pedagogickou fakultu.

Kdy jste v sobě objevila lásku k hudbě a jak jste ji začala rozvíjet?

Tak tady s jistotou mohu říct, že mám v sobě hudební geny zděděné po mém tatínkovi Ctiboru Letošníkovi, který nás s bratrem oba ke zpívání a muzicírování vedl odmalička. Zpívali jsme v dětských sborech, absolvovali různé soutěže. Bratr se pak věnoval hře na housle, já chodila na klavír a hrála na zobcovou flétnu v hudebním souboru.

Na jaké hudební nástroje hrajete a učíte na ně hrát?

V roce 1988 jsem začala učit na zobcovou flétnu děti společně s rodiči podle projektu Václava Žilky. Vznikl tak soubor Jablonecká píšťalka, který v loňském roce oslavil 30 let svého působení.

Kdy jste vstoupila do SPS Janáček?

Na ZŠ jsem chodila zpívat do souboru Korálek, který vedl můj otec, na gymnáziu jsem se pak přihlásila do Janáčka – tehdy nás do sboru lákal jeho tehdejší sbormistr a náš profesor chemie Josef Boček. To bylo v roce 1974, takže letos vlastně budu slavit v Janáčku neuvěřitelných 45 let.

Jaká byla cesta k převzetí taktovky v 2005?

Když končil jako sbormistr pan Boček, nastala otázka, kdo sbor povede dál. Určitou dobu sbor vedl Vilém Valkoun, později jsme se vedení ujali společně s Tomášem Pospíšilem – dnes sbormistrem vynikajícího dětského sboru Iuventus, Gaude! Tomáš se pak rozhodl pro práci s dětmi, já jsem zůstala v Janáčku. Měla jsem velký respekt k této práci, s trémou jsem před sbor nastoupila jako sbormistryně, ale postupně jsme si na sebe zvykli a myslím, že za těch 14 let jsme společně dokázali, že sbor funguje dál.

Jak se sbor pod vaším vedením změnil?

Pěvecký sbor je živý organismus, který se mění stále. Samozřejmě, že každý sbormistr má své představy, svá gesta, svoje metody práce, a to se snaží přenést na zpěváky. Josef Boček vdechl Janáčku život, dostal ho na špičku v rámci sborového zpěvu u nás, Janáček zpíval na mnoha místech Evropy i v USA. Obávala jsem se tedy, že takto vysoko nastavenou laťku budu asi těžko zvládat. Nejprve jsme navázali na tradice i repertoár sboru. Když se ale do čela organizačního výboru postavila jako předsedkyně Iva Kopáčková a jako manažer Pavel Kopáček, nastoupil sbor i svoji cestu za novými cíli. Absolvovali jsme mnoho krásných zájezdů (Finsko, Skotsko, Velká Británie, Lotyšsko), ale také zajímavých akcí a koncertů na prestižních místech, jako je např. katedrála sv. Víta v Praze nebo sál Sage v Newcastle. Snažím se přinášet skladby, které jsou pro zpěváky i posluchače zajímavé, chceme oslovit repertoárem širší publikum, takže zkoušíme skladby různých období i žánrů, zkoušíme populárnější věci – např. písně J. Ježka, J. Pavlici apod.

Co je pro vás jako dirigentku nejtěžší?

Někdy jen to postavit se ve velkém sále před sbor a zahájit koncert, někdy smířit se s tím, že je na zkoušce nebo na soustředění málo zpěváků, že nám ubývají mužské hlasy a je těžké najít náhradu. Velmi těžké je také řídit nejen pěvecký sbor, ale i orchestr. A tak právě možná za nejtěžší chvíli považuji momentálně to, když jsem se musela jako sbormistr amatérského sboru postavit před profesionální orchestr. Bylo to v říjnu loňského roku, kdy jsme v Jablonci uvedli oratorium Jan Hus. Stála jsem před 130 zpěváky z Jablonce a Zwickau a orchestrem Praga Sinfonietta a zády k plnému jabloneckému divadlu. Ale náhradou za tyto těžké okamžiky bývá potom úspěch a radost z vykonané práce.

Jak často se hudbě věnujete, co vám osobně přináší a co ve vašem životě znamená?

S hudbou mám spojeny vzpomínky na rodinu – bratra i tatínka. Hudbě se vlastně věnuji pořád – v práci i ve volném čase. Každé úterý na zkouškách, dvakrát do roka na soustředěních. Ale určitě by to nešlo bez dalšího vzdělávání. V minulosti jsem absolvovala dvouletý sbormistrovský kurz u prof. Koláře v Praze, každý rok jezdím na víkendové a letní týdenní semináře, které pořádá NIPOS ARTAMA Praha. Jsem šťastná, když se mi podaří vtisknout skladbě, písni určitou podobu nebo když vidím, že zpěv členy sboru i posluchače baví. Vážím si toho, že i v dnešní době plné techniky, cestování, různých zajímavých věcí ještě spousta lidí dokáže svůj čas věnovat něčemu tak krásnému, jako je zpěv.

Jiří Endler