Odešel významný teoretik českého skla Antonín Langhamer

Ve věku osmdesáti let skonal v Jablonci nad Nisou na počátku května semilský rodák Antonín Langhamer (* 24. 7. 1936), kurátor více než tří stovek výstav obrazů, soch, skla, šperků i užitého umění, autor úctyhodné řady publikací (mj. monografie Legenda o českém skle) a nesčetných odborných textů, laureát Sklářské ceny České sklářské společnosti za rok 2002 a medaile GRATIAS TIBI AGO statutárního města Jablonce nad Nisou.

Jeho cesta ke sklu nebyla přímočará a uhlazená. Dlouhá léta mu jeho profesní kariéru komplikoval nevhodný „třídní původ“. Na gymnázium nemohl. Vyučil se tedy mezi lety 1951–1953 sklářem na Základní odborné škole sklářské v Železném Brodě a poté nastoupil jako foukač laboratorního skla do n. p. Technické sklo v Držkově, kde pracoval až do roku 1958. Teprve poté se jeho cesta začala stáčet směrem ke sklářské teorii.

Nejprve působil jako metodik Okresního domu osvěty v Semilech (1959–1961), pak nastoupil na místo odborného pracovníka v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie (1961–1977). Jako redaktor se zde zasloužil o prvních pět ročníků dodnes ceněného sborníku Ars vitraria. Externě absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě (1961–1964) a dálkově Fakultu sociálních věd a publicistiky na pražské Karlově Univerzitě (1965–1970).

V roce 1977 Antonín Langhamer z jabloneckého muzea odešel (nikoliv zcela dobrovolně) a nastoupil jako historik umění v liberecké Oblastní galerii (1978–1990). Posledních šest let před odchodem do důchodu strávil jako ředitel Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, které pod jeho vedením uspořádalo řadu důležitých výstav mapujících aktuální stav české sklářské výtvarné scény. Připravil přes tři sta výstav obrazů, soch, skla, šperků a užitého umění, redigoval sborníky Ars vitraria, publikoval v odborném tisku.

Odchodem z muzea jeho aktivní působení v oboru rozhodně neskončilo. Až to s odstupem vypadá, že se spíše obrodilo a zesílilo poté, co byl zbaven každodenní zátěže ředitelského postu. Úzce například spolupracoval s Galerií DETESK v Železném Brodě, Muzeem a Pojizerskou galerií v Semilech a časopisem Sklář a keramik.

Byl autorem nebo spoluautorem mnoha publikací, např. Kapitoly z podnikatelské historie Jablonecka (1997), Václav Pokorný – malíř a grafik (1999, 2004), Legenda o českém skle (1999), Vyšší odborná škola sklářská a Střední průmyslová škola sklářská Nový Bor (2000, 2002), Miloslav Janků. Vzpomínky na mládí (2006), Sklo a světlo. 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově (2006), Jaroslav Svoboda (2008), Vladimír Komárek (2008), Jablonecké diáře (2009, 2019, 2011), 100% SKLO. Sklářská škola v Železném Brodě 1920–2010 (2010), Jaroslav Brychta (2014), Alois Metelák (2015), Katalog sbírky skla a bižuterie MMŽB (2015) aj.

V posledních letech připravil zásadní monografii o Jaroslavu Brychtovi či publikaci Výtvarní umělci Jablonecka a Železnobrodska 1945–2015.

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a Jablonecké kulturní a informační centrum, o. p. s.

Další informace

• Publikace věnovaná výtvarníkům z Jablonecka (Jablonecký měsíčník 9/2016)