Martin Michalský - Atletika mi ovlivnila celý život

Martin Michalský se narodil v Olomouci, studoval na Vojenském gymnáziu v Opavě. Je bývalý reprezentant v trojskoku, člen Liaz Jablonec, trenér mládeže, dlouholetý předseda Tělovýchovné jednoty Liaz Jablonec. Je ženatý, má dvě dcery a vášnivě rád cestuje s obytným vozem. 

Kde jste se narodil a kde jste vyrůstal?

Narodil jsem se v Olomouci, ale základní školu jsem navštěvoval v Ostravě. Poté jsem šel studovat na Vojenské gymnázium v Opavě – bylo to v 80. letech.

Jak jste se dostal k atletice?

Vlastně osudově. Už během studia jsem se k atletice dostal tak nějak přirozeně. Gymnázium mělo výrazné zaměření na fyzickou přípravu. Zapojil jsem se do oddílu Slezan Opava, kde jsem narazil na skvělého trenéra a výborné sportovní prostředí, které mě ovlivnilo na celý život.

Zkoušel jste i jiné sporty?

Na základní škole jsem se věnoval plavání. Atletika přišla až později, tak od 9. ročníku. Myslel jsem si, že nemám žádný velký talent, ale nadšení mě hnalo dál. A díky skvělému vedení se ve mně rozvinuly schopnosti, o nichž jsem ani netušil.

Kterým disciplínám jste se věnoval?

Začínal jsem překážkami, sprintem, dálkou, ale nakonec jsem se zaměřil na trojskok. Přes léto mě poslali do Ostravy na atletickou středu, kde jsem měl běžet čtvrtku. Trochu neplánovaně jsem se přihlásil i na trojskok – a vyhrál jsem. Tehdy jsem ani nevěděl, jak se správně skáče. Postupně jsem se tomu začal věnovat pravidelně. Mým nejlepším dorosteneckým výkonem bylo 14,98 metru. Dodnes mě trochu mrzí, že jsem nepřekonal patnáctimetrovou hranici.

Jak jste se dostal do Jablonce?

Těsně před maturitou mě oslovil trenér Gustav Kalivoda z Brna, vedl skokanskou skupinu, která se později na základě pozvání Václava Poláčka, tehdejšího předsedy, přemístila do sportovního střediska Tělovýchovné jednoty Liaz Jablonec. V té době jsme byli součástí silné generace závodníků. Měli jsme zde výborné zázemí, fungovali jsme prakticky jako profesionálové, byť oficiálně jako zaměstnanci podniku. Bohužel se mi ale nepodařilo dostat na vojnu do Dukly, kde bych mohl sportovně dál růst, a místo toho jsem strávil dva roky u tankistů. Po návratu jsem se sice vrátil do Jablonce a do Liazu, ale atletice jsem se už věnoval spíš na nižší výkonnostní úrovni.

Kde jste v Jablonci potkal svou ženu?

Poznali jsme se v práci v tehdejším podniku Liaz, kde tou dobou pracovalo mnoho Jablonečanů. Je to bývalá lyžařka – běžkyně na lyžích, která přišla do Jablonce také za sportem do střediska vrcholového sportu. Jsme spolu 36 let a máme dvě dcery.

Zůstal jste atletice věrný i po aktivní kariéře?

Ano. Trenérské práci jsem se věnoval asi patnáct let. Trénoval jsem i svou dceru Kláru a s ní i skupinu dalších talentovaných závodnic, třeba Annu Marii Rappovou, několikanásobnou mistryni ČR v mládežnických kategoriích, nebo Veroniku Milotovou, která byla i na ME dorostu. Vedl jsem tréninky až do roku 2018. V roce 2014 jsem převzal předsednictví jednoty po Aleši Zalabákovi.

Po 24 letech se do města vrací MČR, jste jako předseda tělovýchovné jednoty hrdý?

Ano, i když to přináší mnoho starostí a povinností. Když s nápadem uspořádat MČR po 24 letech opět v Jablonci přišel předseda atletického oddílu Dušan Molitoris, byl jsem malinko skeptický. Ale atletický svaz nám pořadatelství svěřil a my děláme maximum, aby to byl obrovský svátek atletiky, na který v srpnu na Střelnici dorazí celá česká špička. Pilně připravujeme sportoviště a zvýšíme i kapacitu diváků na celkových 1 300 diváků. Aktuálně i zvelebujeme vrhačskou část areálu v Srnčím dole, kde se uskuteční zahajovací koncert a soutěže kladivářů. Vstupenky jsou v prodeji a chceme, aby námi pořádaný šampionát byl nezapomenutelný zážitek.

Máte i osobní atletické vzpomínky na poslední jablonecké MČR?

Ano, v roce 2001 se konalo MČR na starém stadionu a doprovázela mě dcera Klára, která obdivovala trojskokanku Šárku Kašpárkovou, Díky ní se začala věnovat atletice a svého času pak Klára držela i krajský rekord v trojskoku.

Co děláte dnes, když zrovna nejste na stadionu?

Na stadionu trávím mnoho času, jsem zde mimo jiné už dvanáctým rokem správce. A odpočinu si tak, že se ženou a dcerou jezdíme po Evropě v obytném voze. Vždy jezdíme na delší dobu, hlavně mimo sezonu – říjen, listopad. Naším oblíbeným cílem je jihozápadní Evropa – Španělsko, Portugalsko, Itálie. Je to pro nás vášeň a způsob, jak načerpat sílu a motivaci.

Máte nějaký nesplněný sen?

Ano, s kamarádem Jaroslavem Vlčkem chci absolvovat alespoň kratší verzi pouti do Santiaga de Compostela, zvažujeme portugalskou cestu. S ženou jsme tam byli s karavanem, a když jsem viděl poutníky, kteří některou z cest absolvovali, musí to být silný meditační a emoční zážitek. Člověk si tam hodně uvědomí, sáhne si do duše.

Jiří Endler