Marie Češková - Člověk se nesmí vzdát svého života
Marie Češková se narodila v Jablonci, v mládí žila v Bratříkově. Vystudovala gymnázium v Jablonci nad Nisou, poté nastavbovou školu výpočetní techniky a zpracování informací v Děčíně. Po škole nastoupila jako programátorka do Bytexu. V mládí sportovala a věnovala se společenským tancům.
Je absolventkou taneční konzervatoře a lektorkou společenského tance. Stala se spoluzakladatelkou spolku Diana – sdružení rodičů a přátel postižených dětí, byla členkou komise humanitní péče a nyní je manažerkou komunitního plánování sociálních služeb pro zdravotně znevýhodněné. V roce 2017 byla oceněna medailí Gratias Tibi Ago udělovanou statutárním městem.
V mládí jste tančila, jak jste se k tanci dostala?
Odmalička jsem byla poměrně živé dítě. Táta nás s bratrem vedl ke sportu, dělali jsme atletiku, lyže, plavání, hrála jsem na klavír, zkusila jsem rytmiku a balet. Po tanečních jsem šla do tanečního kroužku Jatak, který vedl taneční mistr pan Brzobohatý, s nímž jsem po absolvování taneční konzervatoře začala učit v tanečních, které probíhaly na tehdejším Výstavišti, v hotelu Praha, na Střelnici a v Železném Brodě. Postupně jsem se zlepšovala a protančila až do kategorie B. Tančili jsme v Jataku, který v té době měl celkem úspěchy ve společenském, ale i výrazovém tanci. V nedávné době jsem se k tanci vrátila, ve Vikýři vedu kroužek tance pro zdravotně postižené.
Kolem zdravotně handicapovaných dětí se točí váš život, je to tak?
Lze to tak říct. Život mě takto nasměroval po narození Vojtíška. Měla jsem těžký porod a Vojtíšek byl při porodu přidušen. Nikdo mi nesdělil, že by mohl nastat nějaký zdravotní problém, ale od třetího měsíce se mi jeho vývoj ve srovnání se starším bratrem nezdál v pořádku. Lékaři nám říkali, že to není nic vážného, že je pouze trochu opožděn, ale po pár měsících nás poslali na neurologii do Thomayerovy nemocnice v Praze. Zde se prokázalo, že má Vojtíšek kvůli nedostatku kyslíku při porodu nevratné změny na mozku. Z úst lékaře zazněla velice tvrdá slova: „Bude nepohyblivý, ležící a debil. Jestli chcete, zařiďte si ústavní péči.“ Nehodlala jsem se s touto informací smířit a pustila se do boje. Zůstala jsem doma a veškerý svůj čas věnovala rodině. S Vojtíškem jsem jezdila na rehabilitace, do lázní, do léčeben, chodili jsme plavat, hledala jsem všemožné metody, které by mu pomohly. Probojovala jsem se až na sympozium neurologů do Nového Města na Moravě, jehož se zúčastnil i lékař Václav Vojta, který vymyslel reflexní cvičení. Propagoval ho nejprve v Německu a poté u nás. Poradil mi, jakou cestou mám se synem jít a co cvičit. V současné době je mu 28 let a je chodící, komunikativní, sociálně začleněný. Navštěvujeme kina, divadla, jezdíme na dovolenou. Téměř ze žádných aktivit ho nevylučuji, znám však jeho limity. Má střední až těžkou mentální retardaci, ale některé jeho znalosti překvapí. Oproti jeho původní prognóze dosáhl dobrých výsledků a stále se ještě zlepšuje. Léta prožitá s ním nepovažuji za ztracená, fyzická dřina i psychická náročnost se zúročily. Nyní dochází do centra denních služeb a já mám v tu dobu čas věnovat se práci a koníčkům.
Založila jste sdružení Diana, k čemu slouží?
Založili jsme jej v roce 1995, kdy Vojta a další děti navštěvovaly speciální mateřskou školku dětského neurologa Petra Matka. Na jeho popud sdružení vzniklo a společně s ostatními maminkami jsme tvořili programy pro zdravotně postižené děti, volnočasové aktivity a pořádali léčebné pobyty u moře. Pomáhali jsme i radou jak získat prostředky na péči, na zdravotní pomůcky a podobně. Dříve bylo aktivit více, ale nyní jsou děti již dospělé, mají jiné potřeby a zájmy. Naše činnost není již tak rozsáhlá.
Život jste zasvětila synovi, nelitujete?
Ani vteřinu, jen bych mnohé dnes možná dělala jinak. Zůstala jsem s Vojtíškem sama. Cítila jsem se unavená, vyhořelá a bez elánu. Bylo mi jasné, že pokud chci Vojtovi zachovat i nadále život v rodině, musím začít dělat něco i pro sebe. Něco, co mě hodně baví a nabijí. A tak jsem se v 55 letech vrátila k tanci a ke sportu. Začala dělat vše, co mám ráda, jezdím na běžky, na sjezdovky, lezu ferraty nejtěžšího kalibru, mám ráda cyklistiku, vysokohorskou turistiku, ráda se potápím, plavu. Vrátila jsem se ke společenskému životu. A vedle starostí o Vojtíška jsem opět našla radost ze života, dokážu si odpočinout a nabrat síly k další péči. Mám partu skvělých přátel, kamarádů, se kterými všechny tyto aktivity podnikám. Člověk se nesmí vzdát svého života, tak zní má rada. Vždy je potřeba najít vedle starostí o rodinu a o své blízké čas pro zábavu a koníčky, u kterých si člověk odpočine a nabere sílu.
Jiří Endler
