Libor Hanuš - Byl jsem takový bojovník

Libor Hanuš se narodil v Jablonci, je původem ze Smržovky, kde vychodil základní školu, maturoval na Gymnáziu U Balvanu a následně vystudoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze. V letech 1979–2005 pracoval na onkologii Nemocnice Liberec, z toho 12 let jako primář oddělení. V roce 2006 nastoupil jako primář do jablonecké nemocnice. Zasloužil se o výstavbu pavilonu jablonecké onkologie, kde pracuje dodnes. Kromě jiného se věnoval atletice, pracoval jako sportovní lékař u hokejového týmu Stadion Liberec a FK Jablonec.

Chtěl jste být vždy lékařem?

V podstatě ne, můj první dětský sen byl být řidičem fekálního vozu a poté železničář. Táta byl učitel, a tím jsem být nechtěl. Když jsem se rozhodoval, čím budu, táta říkal, staň se doktorem, i když provedeš nějaký malér, pořád jím budeš – i v kriminále. Prakticky mě dostrkal na lékařskou fakultu, i když jsem se hlásil i na Vysokou školu chemicko-technologickou, u které bych mohl dál trénovat atletiku ve Spartě. Nakonec jsem se rozhodl pro medicínu a s atletikou skončil.

Jak jste se dostal k onkologii?

V době mých studií se naši rozvedli. Táta mi dával nejprve 600 korun. Později podmínil další příjem prospěchem a dával 400 korun. Nakonec se mi podařilo získat krajské stipendium 1 000 korun s tím, že jsem se upsal na dva roky a po skončení studií musel nastoupit na praxi do Severočeského kraje. Naštěstí mi povolili pracovat v Liberci, kam jsme přišli s manželkou a dostali jsme na vybranou – onkologie nebo obvod, byť žena chtěla být oční lékařkou a neurologem. Na onkologii jsem nastoupil 1. srpna 1979 a o měsíc později jsem měl nastoupit na vojnu. Můj první pacient se jmenoval shodou okolností Hanuš a umíral na rakovinu plic. Rozhodilo mě to a říkal jsem, že to dělat nebudu. Tehdejší primář mi řekl, že si o tom promluvíme po vojně. Z ní jsem se vrátil po prodělané tuberkulóze po třech měsících a na onkologii zůstal.

Nakonec jste se tomuto oboru věnoval po celou kariéru.

Ano, i nyní, když jsem v důchodu, docházím do jablonecké nemocnice. Začátky byly krušné, ale člověk si časem zvykl. Tehdy jsme neměli takové metody, jaké jsou dnes. Léčba velmi pokročila, léčilo se chemoterapií, ozařovalo se kobaltem. Úspěšnost léčby byla velmi nízká, vyšetření probíhalo zrakem a hmatem a největší vymoženost byl rentgen. Dnes je vše jiné. Nejdůležitější je prevence a rychlé odhalení nemoci. Nyní jsou screeningové programy. Máme CT, resonanci, sonograf atd. Také léčba je jiná, méně zatěžuje pacienty a její úspěšnost je poměrně vysoká. Vždy jsem se snažil pacientům pomoci, i jako mladý, byl jsem takový bojovník, byť jsem často sváděl marné boje.

Boje jste kromě nemocnice sváděl také jako atlet na tartanu.

To ano, asi jsem vůli ze sportu později uplatňoval v praxi. Atletiku jsem dělal už jako žák a později jsme s Tomášem Praxem přemluvili Vladimíra Zelinku, aby nás začal trénovat. Byli jsme jeho první „stáj“, ve které kromě nás trénovali i další atleti – Miroslav Hribik, Pavel Farkaš a později i Karel Kolář a Hana Slámová. Měli jsme dorosteneckou štafetu 4 ī 100 metrů ve složení Prax, Hanuš, Hort a Čeřovský, ve které jsme vytvořili dorostenecký československý rekord, jenž byl překonán teprve nedávno. Spolu jsme běhali i závody dospělých. Nebyl jsem individuálně tak úspěšný jako moji kolegové, ale byl jsem, jak říkali, „nadějný atlet“, který po odchodu na medicínu svůj talent nerozvíjel a věnoval se zcela studiu.

U sportu jste ovšem částečně zůstal jako sportovní lékař.

Sport mě vždy bavil, na VŠ jsem hrál i basketbal. Po nástupu do praxe se naskytla možnost dělat lékaře hokejistům Stadionu Liberec, kteří postoupili do druhé ligy. Nakonec jsem tam zůstal 12 let. Poté přišla nabídka z Jablonce, kde v té době nebyla pořádná nemocnice, takže jsem pro prvoligový klub začal zajišťovat vyšetření a léčbu hráčů. V roce 1993 jsem vystřídal u týmu primáře Jörga, kterého to příliš nebavilo. Nakonec jsem u FK strávil 24 let.

Stal se fotbal vaší srdeční záležitostí?

Lze to tak říci. V době minulé, zejména v začátcích, bylo klima v klubu jiné. Tehdy nebyli agenti, řekl bych, že dozníval jakýsi kolektivismus. Byla větší legrace a zábava, vše se podnikalo kolektivně. Možná to je klišé, ale parta v kabině i mimo byla jiná. Oslava postupu při zpáteční cestě z Opavy za Josefa Pešice se stala nezapomenutelnou a následné vítání na zaplněném náměstí také. Stejně oslavy vítězství poháru pod vedením Jirky Kotrby. Lidé dříve chodili na fotbal víc, zájem postupně upadl a podle mého za to může i negativní volební kampaň, vedená v letech minulých proti fotbalu. Ta Jablonečany rozdělila na ty, kteří fotbal mají rádi, a na ty, kteří ho nenávidí.

Máte jistě i mnoho zážitků z té doby?

Zážitků mám mnoho, těžko je lze v krátkosti okomentovat, to by vydalo na celou knihu. Jedny z největších byly s brankářem Zdeňkem Jánošem, to byl prostě živel a s ním byly spojeny „nejslavnější akce“. Zážitků mám opravdu hodně, s mnohými trenéry a hráči jsme měli a máme přátelské vztahy. Na tu dobu velmi rád vzpomínám.

Jak jste se díval na fotbalisty, polehávající po trávníku, ve srovnání s pacienty s onkologickými chorobami?

Mně osobně se to na fotbale nelíbí a děje se to pouze v něm. Často jsem maséra brzdil, ať chvilku počkáme, že vstane. Za ta léta jsem poznal, co je opravdu bolestivé a kdy si potřebuje hráč oddechnout. Ale máte pravdu, je to paradox a je to nesrovnatelné. Lidé bojující o život a hráči bojující o body. Je to nešvar.

Jiří Endler