Karel Vogt - Vzpomínka na lokálního patriota

Často máme pocit, že svět kolem nás je v mnoha ohledech trvalý, a především, že jsou lidé, na které se lze stále spolehnout. A obvykle až poté, co už takový člověk není mezi námi, si postupně uvědomujeme, co dělal, v čem se angažoval a co vlastně ztrácíme.

Takto jsem to měl i já s Karlem Vogtem z Jablonce nad Nisou – nikdy jsem se s ním sice osobně nepotkal (což mne dnes zvláště mrzí), ale věděl jsem, že když budu potřebovat nějakou informaci z dějin jablonecké farnosti i církevních dějin celého přilehlého regionu zejména v období kolem poloviny 20. století, rád mi vždy pomůže a nasměruje. Platilo to především při identifikaci starých fotografií a osob na nich zachycených. Karel Vogt mi však již s žádnou fotkou nepomůže. Zemřel 4. listopadu loňského roku po krátké nemoci ve věku požehnaných 90 let. 

A teprve poté jsem se postupně dozvídal informace o jeho životních osudech, které rozhodně nejsou tuctové a stojí za stručnou rekapitulaci. Karel Vogt se narodil 9. února 1933 do česko-německé selské rodiny v tehdy ještě samostatném městysu Mšeno nad Nisou (Grünwald), které se později stalo součástí Jablonce. Od sklonku 30. let zde přirozeně navštěvoval německé školy, od roku 1945 zase ty české, neboť rodině bylo dovoleno zůstat, a to díky české babičce, která také mladého Karla vedla ke katolické víře, doprovázela jej na pěších poutích do Hejnic apod. Pravidelně rovněž ministroval v jabloneckých kostelích. Po absolvování vyšší hospodářské školy se mu v roce 1953 naskytla životní pracovní příležitost, když začal pracovat pro podnik Jablonex, který se zabýval exportem české bižuterie. Postupně se zde vypracoval do vyšších pozic, dálkově vystudoval obchodní fakultu vysoké školy ekonomické a podnikal pracovní cesty do četných afrických i asijských zemí, léta 1968–1972 dokonce strávil v Nigérii a v letech 1976–1982 byl pracovně v Londýně. Nelze smlčet, že i kvůli těmto zahraničním cestám musel být členem KSČ, po roce 1990 však získal tzv. lustrační osvědčení. To ještě nadále pracoval v Jablonexu, kde předával cenné zkušenosti i ve svém důchodovém věku a odkud definitivně odešel až v roce 2000. 

K aktivnímu náboženskému životu se vrátil až po roce 1990, kdy byl činný v jablonecké farnosti, zejména kolem „svého“ kostela Nejsvětější Trojice ve Mšeně či farního kostela v Rýnovicích, kde se nakonec – jak si přál – konal jeho pohřeb. Nezastupitelná však byla jeho role v rámci česko-německých vztahů. Primární zde byla samozřejmě jeho přirozená znalost němčiny a osobní zkušenost z doby před rokem 1945. Pravidelně přispíval do krajanského listu Isergebirgs-Rundschau (jehož vydávání bylo takřka symbolicky ukončeno v roce 2022), kde se snažil někdejší obyvatele Jablonce a okolí informovat o aktualitách z regionu, které se zejména vztahovaly k církevnímu životu a osudům různých památek. O těchto tématech, k nimž přirozeně přilnul a o nichž měl opravdu hluboké znalosti, publikoval také v místním tisku, zmínit lze především Farní dopis (Farní list) jablonecké římskokatolické farnosti. A opomenout rozhodně nelze ani jeho angažmá v záchraně tzv. Zlaté knihy (tedy jakési pamětní knihy) vztahující se k „Válečnému oltáři“, který byl do nového jabloneckého děkanského kostela umístěn jako památník připomínající padlé z 1. světové války a který byl budován z příspěvků jejich přeživších spolubojovníků. Karla Vogta lze tedy nepochybně zařadit mezi onu skupinu „lokálních badatelů“ (či postaru vlastivědců), kteří jsou pro všeobecné povědomí o regionálních památkách, osobnostech a příbězích naprosto klíčoví, neboť stojí na pomezí mezi odbornou a zcela laickou veřejností, čímž spojují oba tyto jinak často oddělené světy. 

Občas se říká, že s úmrtím určité osobnosti symbolicky končí jedna etapa. Není asi na místě takto hovořit o Karlu Vogtovi, nicméně faktem zůstává, že byl zřejmě jedním z posledních pamětníků, kteří aktivně připomínali pohnuté dějiny Jablonecka ve 30. a 40. letech 20. století. Postupně odchází i další lidé, kteří se narodili za episkopátu Antona Aloise Webera a které tento biskup ještě biřmoval, a to ať dnes bydlí na české či německé straně hranice. Zanikají jejich spolky, krajanská periodika, řídnou návštěvy rodáků či jejich dětí v rodných obcích. Odchází tak s nimi i paměť jednotlivých míst naší diecéze, kterou jsme schopni uchovat jen v jakémsi odvozeném a neúplném stavu. Přesto bychom se o to měli snažit, a zároveň na jejím základě budovat něco nového, co již nebude a priori zatíženo hlubokými, osobními a vzájemně činěnými křivdami. 

Martin Barus, archivář Biskupství litoměřického (s využitím materiálů Davida Vogta a Borka Tichého)