Karel Koláček - Vánoce jsou časem k zastavení a zamyšlení

Pětačtyřicetiletý Karel Koláček je 15 let v kněžské službě ve starokatolické církvi, ve farnosti Jablonec nad Nisou a posledních šest let v nedaleké Desné.

Jak jste se dostal k víře a k cestě kazatele?

Za dar víry v Boha vděčím asi nejvíce své moravské babičce Ludmile, která mi pro Něho otevřela oči už v dětství. Od té doby jsem prostě věděl, že Je, a že Je tajemně spojen se vším, co je kolem mě, dokonce i s mou velmi nepatrnou existencí. Odpovědí na toto vědomí bylo navázání živého vztahu, který se samozřejmě v životě vyvíjí a zraje. Možná, že někde v tomhle životním rozhovoru a v mém lidském tápání v otázce, co se životem, aby stál za to, se zrodilo povolání ke kněžské službě. Velmi konkrétní podobu nabralo, když jsem se dostal v polovině 90. let do nádherného kostela Povýšení sv. Kříže a začal tam pomáhat. To místo si o to řeklo, prostě jsem cítil, že je tu pro mě spoustu práce, že je potřeba, aby někdo pokračoval.

Co si myslíte o dnešní víře, proč k ní lidé mají delší cestu na rozdíl od let minulých?

Těžko říct, snad je to tím, že se musí k pravdě prokousat obrovskými kvanty informačního balastu, který je všudypřítomný a dělá si nárok na celého člověka, na všechny oblasti jeho života. Někdy mám pocit, že to, jakého mám operátora, pojišťovnu nebo dodavatele energií, kde a co nakupuji, nebo čím, kam a s kým jezdím, je dnes snad ta nejdůležitější informace o lidském životě. A to samozřejmě není. Slovo o Bohu bylo prostě odkloněno do privátní sféry, kde už tolik neruší a spíše v poklidu zapadne do zvířeného prachu lidského konání. Cesta člověka, hledajícího odpověď na svůj duchovní rozměr života, pak může být opravdu velmi dlouhá.

Čím to je dáno, že se lidé od víry odklánějí?

To souvisí s tím předešlým tématem, lidem je podsouváno, že tohle téma není v životě důležité, ale okrajové. Něco jako doplněk materiálně uspokojeného a společensky úspěšného života jednotlivce, který si to vybral, tak jako třeba turistiku, kulturu nebo včelaření. Nikdo mu dnes nebrání. Díky za to, ale mnohé to také více nezajímá a jsou s tím takto hotoví. Ve skutečnosti existuje velmi mnoho důvodů, které si člověk může vzít jako záminku, proč víru v Boha odmítnout nebo nahradit nějakou světskou záplatou. Možná, že křesťané sami jsou bezradní v tom, co dělat v dnešní době? Možná, že způsob našeho mluvení o Bohu není aktuálně srozumitelný? Možná je to ale také prostě tím, že uposlechnout Ježíšovo povolání – Vezmi svůj kříž a následuj mne! – se zdá mnoha dnešním lidem příliš těžkou výzvou a prostě se nezvednou?

V čem osobně je pro vás víra důležitá, co vám v životě přináší a čím vám dává radost do života?

Řeknu to krátce, věřit Bohu, je pro mě prožívání důvěry ve vše, co mě obklopuje, včetně svého života, i přes „kotrmelce“, které svět i já osobně dělám a zažívám. Bůh to stvořil jako velmi dobré a nikdo a nic mu to nakonec nezkazí, ani „všemohoucí“ lidé ani obávaná smrt...

Jak vnímáte jiné církve ve městě?

Mám zde v Jablonci až na naprosté výjimky dobrý pocit, že umíme vystupovat a spolupracovat v rámci ekumeny již mnoho let nikoliv jen jako různá oddělená společenství, ale především jako křesťané v tomto městě. Velice si toho vážím, všude to takto být nemusí. Platí, že se spolu dokážeme modlit, pořádat různé akce a také sbírky na podporu dobrých věcí, a to vše jako ti, které spojuje jeden Pán. Možná je to i tím, že tady na severu Čech jsme na tom všichni více méně podobně a případné konfesní šarvátky jsou tu prostě „mimo mísu“. Pro mě osobně je velkou posilou vnímat křesťany z ostatních církví jako spolupracovníky na jednom díle, a ne se na ně dívat jako na konkurenci. Vždyť místní „vinice“ je tak rozlehlá a dělníků tak málo!

Vánoce jsou časem k rozjímání, časem k zamyšlení? Co byste lidem v době adventu vzkázal a poradil?

Aby ten čas přijali jako obdarování, během kterého se mohou zastavit a zamyslet, třeba i nad tím, co jim na tomto období vadí, nebo je dokonce zraňuje a jak to letos udělat konečně jinak, svobodněji. Když vynecháme byť jen polovinu toho, do čeho nás společnost tlačí, a soustředíme se na ten dar největší: prostou radost z narození Spasitele Ježíše Krista, třeba s dětmi na procházce nebo na Půlnoční…, může být tento čas sváteční dobou požehnání a obnovy sil.

A jak prožíváte Štědrý den vy?

Asi máte na mysli, jestli jsem s farní, nebo svou rodinou? No, je to tak na půl. Prostě jsem se svou širší rodinou, protože tyto roviny se prolínají. Když mám vše v kostele na Půlnoční připraveno, jedu na večeři ke své „pokrevní“ rodině, a pak se zase vrátím na bohoslužbu k té širší. Toho dne je to zvláště krásná služba a mám radost, když je to dobrý den i pro ty, se kterými se setkám.

Jiří Endler