Jiří Musil - První porevoluční starosta

V době sametové revoluce byl Jiří Musil aktivním členem Občanského fóra. V roce 1990 se stal prvním porevolučním starostou města Jablonec nad Nisou. Ve funkci působil v letech 1990–1994. Následně, až do roku 2002, byl zastupitelem města a v letech 2001 a 2002 byl jeho místostarostou.

Jak vzpomínáte na období revoluce?

Událostmi jsme byli nadšeni a spolu s přáteli jsme jezdili do Prahy na demonstrace. Všichni jsme chtěli změnu. Chtěli jsme volně dýchat. Bylo to jako by nás propouštěli z věznice. Stal jsem se mluvčím jednoho ze stávkových výborů a účastnil se pravidelných týdenních setkání zástupců jednotlivých podniků, škol a organizací na tehdejším Švermově (dnes Dolním) náměstí. Řešení se hledala za pochodu a lidí na skutečnou práci je vždy málo. Dostal jsem se do vedení Občanského fóra a stal se jedním z jeho mluvčích.

Byl to tehdy risk zapojit se do OF?

Všichni jsme šli do obrovské nejistoty. Nikdo netušil, co se stane, jak revoluční dny dopadnou. Klidně se vše mohlo zvrátit, mohlo být nasazeno vojsko či milice. Byli bychom první, koho by zavřeli. Ale krátce na to naštěstí skončila do té doby vedoucí úloha Komunistické strany. Začalo pracovat Občanské fórum, které připravovalo první svobodné volby. Pořádaly se tzv. Kulaté stoly všech politických stran a hnutí. Z nich vyplynula potřeba zásadní změny ve vedení okresního národního výboru. Do čela byl dosazen Lubomír Hanč a já se v lednu 1990 stal tajemníkem ONV. Mezi mé hlavní úkoly patřilo zajistit, aby se ve všech 31 obcích jabloneckého okresu část dosavadních zastupitelů za Komunistickou stranu vzdala svého mandátu a jejich místo zaujali členové Občanského fóra a ostatních demokratických stran. To se dělo na jednotlivých zasedáních v obcích a městech. Neprobíhalo to vždy hladce, ale podařilo se. Tak byly připraveny rovnější podmínky pro první svobodné volby na podzim roku 1990.

Kdy jste se rozhodl vstoupit do politiky?

Mému rozhodnutí vlastně předcházela zvláštní událost. Na úrovni vlády probíhala diskuze o tzv. malé privatizaci. Byl jsem zastánce myšlenky, že i malé provozovny (zejména drobné obchody – zeleniny, potraviny, prodejny spotřebního zboží, atd.) mají jít do tzv. volné privatizace. Mnozí, i tehdejší předseda ONV, se přikláněli k názoru, aby tyto provozovny byly privatizovány pouze jejich dosavadními pracovníky. S tím jsem hluboce nesouhlasil, a na protest začal držet před radnicí hladovku. Ta však neměla dlouhého trvaní, neboť v bouřlivé atmosféře, která nastala, jsem od jednoho muže s bohatou kriminální minulostí (jak se později u soudu ukázalo), dostal úder hlavou do obličeje a skončil se silným otřesem mozku v nemocnici. To mě utvrdilo v tom, že zůstanu, že to nevzdám.

Jak dopadly volby?

Volby vyhrálo Občanské fórum. Byl jsem zvolen starostou, spolu s dvěma místostarosty. Ti však ve funkci nevydrželi ani rok. Byli zastupitelstvem odvoláni a já byl dva roky na vše sám. Až poslední volební rok byli zastupitelstvem zvoleni jako místostarostové Láďa Šik a Vašek Vostřák.

Jaké byly první roky na radnici?

Čekala nás práce, se kterou jsme neměli zkušenosti. Stálo před námi mnoho problémů, které bylo třeba řešit. Co zmínit dříve? Katastrofální stav silnic, velkou zanedbanost bytového fondu a tak bych mohl pokračovat. Jenže my jsme v roce 1991 měli rozpočet pouhých 32 miliónů. Nyní je, tuším, rozpočet města asi miliarda a dvě stě miliónů. Lidé očekávali rychlou změnu. Do představy mávnutí kouzelného proutku jsme však měli hodně daleko. Nebyla koncepce. Za pochodu se hasilo, co hořelo nejvíc.

Co jste dělal po odchodu z politiky?

V r. 2003 jsem jako ředitel zahajoval práci nově vzniklé Krajské hospodářské komory v Liberci. Po třech letech jsem však znovu stál na rozcestí a ptal se co dál. Na vlastní podnikání nejsem ten správný typ, a tak jsem se vrátil k tomu, co jsem měl vystudováno. Stal jsem se duchovním v České Skalici, kde jsem byl až do roku 2016, kdy jsem odešel do důchodu.

Splnila revoluce vaše očekávání?

Ano i ne. Panovalo velké nadšení. Lidé k sobě měli, zvláště v těch prvních měsících, nějak blíž. Byli k sobě navzájem vstřícnější, pravdivější, poctivější. Ideály a představy jsme měli ohromné. Mnohé z toho však ztroskotalo na tom, jací jako lidé jsme, co je pro nás na prvním místě, jaké máme měřítko hodnot. Očekávali jsme především demokracii a svobodu. Nyní již máme svobodnou možnost volit své zástupce do všech zastupitelských orgánů. Máme možnost svobodného podnikání, cestování, zkrátka podle svých schopností a možností rozhodovat o svém životě. Po této stránce „revoluce“ jistě očekávání splnila. Je však jedna oblast, na kterou společenské změny nestačí, kam nedosáhnou, a to je oblast lidského chování, lidské morálky. Tato oblast na svou revoluci teprve čeká. Ta se však nevybojuje na náměstích a v diskuzních klubech. Je to každodenní zápas o to, abychom se nejen „měli“, ale abychom také za něco stáli, mohli se podívat sami na sebe do zrcadla, mohli si vážit sebe i druhých.

Asi nejlépe to vyjadřuje jeden ze známých výroků spisovatele Karla Čapka: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“ (end)