Jiří Beran - Lyžování bylo a je více než koníčkem
Jiří Beran je bývalý československý reprezentant v běhu na lyžích. Účastnil se MS Falun 1974 (50 km – 20. místo, 30 km – 23. místo, štafeta 4ī10 km – 5. místo), MS Lahti 1978 (50 km – 6. místo, 4ī10 km – 7. místo). V roce 1978 byl vyhlášen Králem bílé stopy. Pětkrát zvítězil v Jizerské padesátce, je patnáctinásobný mistr republiky, držitel ceny Fair-play (Paříž, 1984), účastník ZOH v Innsbrucku 1976 (50 km – 15. místo) a Lake Placid 1980 (30 km – 21. místo, štafeta 4ī10 km – 9. místo). Ve své aktivní kariéře startoval v dálkových bězích, jako je Vasův běh, Finlandia a Jizerská 50.
Jakou roli hrálo lyžování ve vašem životě?
S lyžováním jsem začal díky rodičům, kteří byli aktivní v Sokolu, a také se staršími sourozenci. Často jsme chodili lyžovat do přírody. Starší bratr se později přidal do lyžařského oddílu, a já, jako mladší, jsem ho následoval. Zásady a techniky lyžování nás naučil Mirek Hejnyš, který nás nejen skvěle vedl, ale stal se i naším průvodcem tímto sportem. Základy, které jsme získali, mě posunuly dál – až do reprezentace. Lyžování se v mém životě stalo více než jen koníčkem. Stalo se mou profesí. Díky Dukle jsem měl možnost trénovat na profesionální úrovni a být součástí armádou podporovaného týmu. Tehdy neexistovali sponzoři, ani finanční odměny za výhry, ale plat byl slušný, což umožnilo uživit rodinu a věnovat se sportu naplno.
Reprezentoval jste Československo, máte na světové závody konkrétní vzpomínky?
Kromě olympijských her a mistrovství světa si vzpomínám na úspěch z mládí, kdy jsem byl třetí na mistrovství Evropy juniorů a ve štafetě jsme skončili čtvrtí, což byl výborný výsledek. Na základě těchto výkonů jsem byl v roce 1972 přijat do Dukly a státní reprezentace. Vždy jsem měl raději delší tratě. Zúčastnil jsem se několika mistrovství světa a byl i na olympiádách. S lyžemi jsem projel kus světa, získal nezapomenutelné zážitky. Například na mistrovství světa ve Falunu jsem měl tu čest setkat se se švédským králem, který o čtyři roky později předával ceny v Lahti. Takže jsem se s ním setkal hned dvakrát, což se každému nepoštěstí potkat takovou osobnost. Když jsme byli v ZOH v Innsbrucku bydleli jsme mimo olympijskou vesnici a přišlo nám to spíš jako závody světového poháru než to, že jsme na olympiádě. Naopak olympiáda v Lake Placid byla poznamenaná složitými podmínkami – bláto, poprvé jsme zažili umělý sníh a dojíždění na tratě až 17 km denně.
Jizerskou 50 jste vyhrál pětkrát. Které z vítězství bylo nejemotivnější?
Prvních pět účastí jsem proměnil ve vítězství – v letech 1982, 1985, 1986 a 1987. Celkově jsem Jizerskou 50 absolvoval 26krát. Nejvíce si vzpomínám na svůj první ročník v roce 1979, kdy jsem dostal zvláštní cenu od peruánského velvyslance. Byl to kámen z hory Huascarán, která je symbolem obětí, jimž je tento závod věnován.
V roce 1984 jste obdržel cenu Fair-play, za co vám udělena?
Během přespolního běhu v Úpici došlo k situaci, kdy Petr Havel, který běžel přede mnou, špatně odbočil. Místo toho, abych využil jeho chyby a získal výhodu, zastavil jsem ho a navedl zpět na správnou trasu, přestože mě to stálo čas a pořadí. Tento čin byl později oceněn Československým výborem Fair-play a příběh se dostal až do sídla UNESCO v Paříži, kde jsem byl rovněž oceněn.
Který z dálkových běhů, jichž jste se účastnil, vám nejvíce přirostl k srdci?
Účastnil jsem se většiny významných evropských dálkových běhů. Největší dojem na mě udělal Vasův běh, kde je úžasná atmosféra – na startu se sejde až 15 tisíc závodníků. Podobně Marcialonga v Itálii je krásný závod s přátelskou atmosférou. Jizerská 50 mi ale zůstala nejbližší. Její profil je nádherný – je mému srdci nejbližší a jsem rád, že se opět jede v lese, ne na holých pláních, jak tomu bylo v minulosti, když byly Jizerské hory zničené.
Jablonec je tradičním centrem zimních sportů. Jaký je váš vztah k městu?
Jablonec nad Nisou byl pro mě zásadní nejen jako místo, kde jsem trénoval, ale i díky lidem, se kterými jsem se tam setkával. V roce 1984 jsem se rozhodoval, zda půjdu závodit do první ligy družstev za Jablonec nebo za Nové Město n. M. Jablonec vyhrál a setkával jsem se zde se skvělými lidmi – Jirkou Bartošem, Petrem Skalickým a dalšími skvělými trenéry a lyžaři. Lyžování je unikátní tím, že jezdíte ve volné krásné přírodě. Bohužel, současné tratě jsou často příliš krátké a technické, a to kouzlo z přírody se v nich ztrácí. Ale rozumím tomu, pořadatelé se je snaží divácky udělat atraktivnější. Dříve jsme trénovali i závodili na dlouhých okruzích v lese, což bylo nejen krásné, ale i přínosné. I tak jsou lyže podle mého nejkrásnějším sportem, kterému se může věnovat prakticky každý. Mladým běžcům bych doporučil, aby si k tréninku vytvořili vztah a užívali si přírodu.
Jiří Endler
