Jak se dělá mincovna (15. část)

Ve svých vzpomínkách se musím vrátit o více než 60 let zpátky, kdy jsem se vždycky v květnu setkával se svojí tetou.

Ta k nám z Prahy přijížděla na vesnickou pouť. Můj děda i babička z otcovy strany pocházeli každý z deseti dětí, a tak měl otec velké množství strýců a tet a ještě více bratranců a sestřenic. Všichni cítili rodovou povinnost alespoň jednou v roce k nám přijet. V příbuzenstvu se vyznal jen můj otec, oni ti lidé byli v principu hodně podobní. Žili většinou v okolních vesnicích a živili se jako zemědělci. Jedna otcova sestřenice byla výjimkou. Jmenovala se Zdeňka, byla švadlenou, neměla děti a nikdy se nevdala. Hlavním zdrojem jejího příjmu bylo vykládání budoucnosti z karet pro pražskou smetánku. Byla tajemná, měla nádherné velké tmavé oči a sametový hlas, ve kterém každé slovo znělo jako z jiného světa. Příbuzenstvu z karet vykládala a všichni tomu věřili, zda se to splnilo, nevím. Mně, jako sedmiletému uličníkovi a zlobivci, předpověděla, že jednou budu cestovat po světě a budu poznávat cizí země. Všichni jsme se tomu smáli, jenom ona mě s lehkým úsměvem kárala, že karty nelžou.

V době vysokoškolských studií jsem svoji záhadnou tetu na pokyn rodičů občas navštěvoval. Karty mi už nevykládala. Když jsem se chystal na promoci, 3. července 1971, nebylo pochyb, že musím pozvat i ji. Po slavnostním převzetí vysokoškolského diplomu se ke mně nenápadně přitočila. Byla celá v černém a vypadala jako z jiné doby. Dala mi na památku malou krabičku a popřála mi všechno dobré. Poděkovala za pozvání a nenápadně zmizela s tím, že se na společný oběd necítí dostatečně zdráva.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem otevřel drobnou papírovou etuji a v ní se objevilo něco žlutého a lesklého. Byl to zlatý jednodukát z roku 1929, ražený k 1 000. výročí smrti knížete Václava. Poprvé jsem držel v ruce zlatý peníz. Jakou má hodnotu, jsem nevěděl, ale cítil jsem, že symbolika, kterou mi chtěla teta sdělit, bude silná. Ona možná v kartách něco opravdu viděla, ale neřekla.

Jak magicky na mě zapůsobil zlatý jednodukát, tak podobně silně na mě zapůsobila zpráva dr. Surgy na začátku roku 1995, kdy mi sdělil, že ČNB uvažuje ještě v tomto roce emitovat sérii pamětních zlatých mincí. Ražba zlatých peněz představovala ražbu vysokých peněžních hodnot. V té době byl na bankovkách nejvyšší nominál 1 000 Kč.

Najednou se objevily hodnoty o několik řádů vyšší: 1 000 Kč, 2 500 Kč, 5 000 Kč a 10 000 Kč. Bylo jasné, že v mincovně bude nutné zpracovat a ochránit velké množství zlata. Dříve, než k nám banka začala dodávat potřebné zlaté střížky, mě navštívil dr. Račák z ČNB se dvěma dalšími lidmi od policie. Důrazně mě informovali o nebezpečích, která mohou mincovně hrozit, kdyby se někdo dozvěděl, jak velké množství zlata zde bude v trezorech uloženo. Předběžně jsme propočítali, že na ražbu bude potřeba asi 80 kg zlata s rezervou na případnou zmetkovitost.

V nominálním vyjádření zakázka představovala hodnotu 22 mil. Kč. Byly to tak velké částky, že by mohlo být zajímavé přepadnout mincovnu nejen pro zločince z českého podsvětí, ale mohli by přijet i ostří hoši ze zahraničí. Byl to zcela jasný rozkaz. Chystané záměry nebudeme zveřejňovat a publikaci necháme na tiskovém odboru ČNB.

Centrální banka vyhláškou ze dne 7. 7. 1995 č. 156/1995 Sb. vydala technické parametry jednotlivých mincí. Uvedu z nich jen některé základní:

Mince budou raženy ze zlata nejvyšší ryzosti – 24 karátů. Ryzost garantuje Münze Österreich svým technickým certifikátem. Pro nás bylo výhodou, že jsme byli ujištěni Českým puncovním úřadem, že Česká republika a Rakousko vzájemně uznávají chemické analýzy uvedené v technickém certifikátu. Nebylo proto potřeba dodatečně dokazovat ryzost dodaných střížků.

Pro první emisi zlatých českých pamětních mincí ČNB rozhodla, že se budou razit v provedení standard, což znamená pro mincovnu výrobu razidel s jemně matovaným povrchem. Hrana mincí byla předepsána ve vroubkované formě, od 130 vroubků u mince 1 000 Kč až po 275 vroubků u nominálu 10 000 Kč. Střížky byly dodány v kvalitě „kugelpoliert“, které se u stříbrných mincí používají pouze pro ražby proof.

Ústředním motivem historicky prvních českých zlatých mincí byl název Koruna česká, kde pro jednotlivé nominály byla zvolena tato symbolika:

• 1 000 Kč – třídukát slezských stavů z roku 1621
• 2 500 Kč – tolar moravských stavů z roku 1620
• 5 000 Kč – malý groš Rudolfa II. z roku 1587
• 10 000 Kč – pražský groš

Pro vytvoření sádrových modelů vybrala výtvarná komise ČNB akademického sochaře Jiřího Harcubu pro minci 10 000 Kč a pro ostatní akademického sochaře Vladimíra Oppla.

Mincovna měla jedinečnou příležitost při složitých reliéfech jednotlivých mincí nechat vyniknout rytecký kumšt svých zkušených řemeslníků. Na ryteckých úpravách razidel se podíleli Zbyněk Vrkoslav, Ivan Eman, Lubomír Lietava a Jaroslav Hrách. Dr. Surga pravidelně kontroloval postup ryteckých úprav a trval na dokonalém výtvarném zpracování zlatých mincí. U ražeb v provedení standard je ostrost linií i těch nejjemnějších detailů velmi zřetelná. Bylo zřejmé, že všichni zainteresovaní, jak z banky, tak i z mincovny, si byli vědomi, že se jedná o něco výjimečného a píše se nová historie. Vážnost situace jsme si uvědomili o to více, když ČNB rozhodla, že zlaté mince budou emitovány k datu 4. října 1995 a zároveň bude k 1. říjnu 1995 vyhlášena plná konvertibilita české koruny.

Zatímco se ve výrobních provozech pilně pracovalo na razidlech a zkoušely se první odražky, já jsem měl úplně jiné starosti. Stanovit ceny ražeb pro čtyři zlaté mince, které vycházejí z hmotnostních dílů jedné troyské unce, nebyl zas takový problém.

Ředitel sekce guvernéra, Roman Leszczynski, a ředitel tiskového odboru, Martin Švehla, mě vyzvali, abych se dostavil do Prahy. Potřebovali projednat přípravu emise zlatých mincí. Ze setkání s oběma pány mně bylo rychle jasné, že banka nechce na slavnostní okamžik vynaložit peníze na pohoštění, protože jejich rozpočet s tím předem nepočítal, a že jsou pod určitými vnějšími tlaky. Dobře jsem věděl, co chtějí a jak věci zařídit ke vzájemné spokojenosti.

Slavnostní emise v Nosticově paláci na Malé Straně byla velkolepá. Guvernér Josef Tošovský zde přivítal prezidenta Václava Havla, členy vlády a spoustu dalších hostů. Měl jsem tu čest, abych se zde poprvé setkal i s kardinálem Miroslavem Vlkem, který kdysi pracoval v archivu ČNB. Živě se zajímal o naši mincovnu a naše setkání nemělo být tím posledním.

Pohoštění v podobě honosného rautu mincovna svěřila šéfkuchaři Jindříškovi, kterého banka znala ze slavnostního otevření mincovny před dvěma lety. Byl to kulinářský koncert pojizerského mistra.

Emise Česká koruna ve zlatě nebyla významnou událostí jen pro banku a pro mincovnu, ale oslovila i sběratelskou veřejnost. Bylo šest let po revoluci a ve společnosti se formovaly nové skupiny bohatých a slušně situovaných lidí, kteří spatřovali ve zlatých mincích zajímavou investiční příležitost.

Brzy bylo zřejmé, že limitovaný náklad bude rychle rozebrán. Mincovna se věnovala především výrobě spojené s dodávkami oběživa a pamětním mincím. Vlastní obchodní oddělení ještě neměla. Bylo však třeba nakupovat pamětní mince od ČNB a začít je prodávat nově se tvořícímu zákaznickému trhu. Pro tyto začátky jsem z bižuterního obchodu vyčlenil Hanu Holanovou, která ve spolupráci s mojí asistentkou Annou Čapkovou začala s mincemi obchodovat.

Největší zájem u prvních zlatých mincí byl o sadu všech čtyř nominálů. K dispozici bylo pouze 100 kompletů. Ostatní mince se prodávaly jednotlivě a kdo si nepospíšil, tak neměl šanci všechny čtyři zlatky koupit. Banka se k mincovně zachovala velkoryse a přislíbila pro nás rezervovat 25 sad.

Nejdříve jsem o této investiční možnosti informoval představenstvo a vrcholový management Bižuterie, a. s. Sestavil jsem pořadník zájemců a s generálním ředitelem jsem jej projednal. Číslo 25 bylo během krátké chvíle naplněno konkrétními jmény. Zlato se v roce 1995 obchodovalo za 400 USD/Oz. Cena kovu všech čtyř mincí představovala hodnotu necelých 20 000 Kč a téměř se rovnala součtu nominálů.

I já jsem jednu sadu získal a znovu jsem si vzpomněl na tajemné předpovědi své pražské tety. K jejímu dukátu jsem připojil ty novodobé, na jejichž vzniku jsem se nemalou měrou podílel.

Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny