Jak se dělá mincovna (14. část)

Vznik české měny v roce 1993 znamenal nové bankovky a oběžné mince, na které si lidé velice snadno zvykli. Jen sběratelé si uvědomili, že je nutné si uschovat staré československé drobné na památku, protože už se nikdy nebudou nově emitovat a všechny, které ČNB stáhne z oběhu, skončí v hutích a stanou se obecným kovem k průmyslovému využití.

Uschovávat staré neplatné mince jako nějaký poklad má možná smysl pro generace, které je objeví tak nejdříve po 300 letech. To historici budou psát, že Československo bylo jen krátká dějinná epizoda dvou malých národů ve střední Evropě.

Historický odkaz mincí z drahých kovů se naplňuje rychleji. Svou nominální hodnotu ztrácejí zcela výjimečně, spíš naopak. Ani jejich sběratelská hodnota nepodléhá zkáze. Navíc stříbrné mince jsou většinou malým uměleckým dílem, zpravidla portrétním, případně vyjadřují konkrétní historickou událost.

ČNB se rozhodla emitovat pamětní stříbrné mince nominálu 200 Kč již v prosinci 1993 na počest 1. výročí schválení Ústavy České republiky. Vyhláškou z 1. 10. 1993, č. 261/1993 Sb. byly stanoveny základní technické parametry:

• tvar: kulatý
• kov: stříbro AgCu 900: 100 (plus – mínus 0,5 %)
• průměr: 31,00 mm (plus – mínus 0,10 mm)
• síla: 2,20 mm (plus – mínus 0,10 mm)
• hmotnost: 13,00 g (plus – mínus 0,13 g)
• hrana: běžná kvalita – vroubkovaná, 250 vroubků, špičková kvalita – hladká.

Ve veřejné soutěži zvítězil návrh mladé výtvarnice Jitky Jelínkové z Jablonce. Jak symbolické. Nová jablonecká mincovna v té době dělala své první dětské krůčky a na ražbu ze stříbra nemohla ani pomyslet. Razidla na oběživo stále nakupovala v cizině a lis potřebné tonáže neměla k dispozici. ČNB nechala proto stříbrnou minci razit v Münze Österreich ve Vídni.

V mincovně jsme se zatím pilně snažili zvládnout technologii výroby razidel pro haléřové nominály z hliníku a spřádali jsme plány. Jako jeden z hlavních úkolů pro rok 1994 jsme si stanovili zvládnout přípravné práce tak, abychom koncem roku byli schopni razit pamětní stříbrné mince. Chtěli jsme se co nejdříve v očích ČNB stát opravdovou mincovnou. Slovní spojení „ražebna mincí“, jak nás ještě počátkem roku 1994 ČNB nazývala, provokovalo k velké aktivitě. Věděli jsme, že oprávnění honosit se titulem mincovna znamená umět něco víc a ražba stříbrných peněz je opravdový Meisterstück.

Centrální banka si rychle odzkoušela, jaká úskalí přináší ražba mincí v cizině. Nejprve ve Vídni, pak v Royal Mint Llantrisant ve Velké Británii a ve Státní mincovně v Kremnici. Nevím, jaké s jednotlivými výrobci učinila zkušenosti. Brzy ale bylo zřejmé, že by v Praze byli rádi, kdyby jejich pamětní ražby co nejdříve probíhaly v Jablonci. Moc nás potěšilo, když ČNB vydala pokyn k přípravě na pamětní ražby. Ve spolupráci se svými nejbližšími spolupracovníky, Vítkem a Pazourem, jsem pro poradu vedení vyčíslil nutné investiční náklady k rozjezdu nové výroby. Fungující výroba oběživa byla dostatečným argumentem pro generálního ředitele Bižuterie, a. s., a jeho náměstky, a tak jsem bez výhrad nový projekt ve vedení firmy obhájil. Hlavní investicí byl nákup nového mincovního razicího lisu tonáže 360 tun od firmy Gräbener. Nepožadoval jsem peníze z rozpočtu společnosti, neboť Gerža z CAC Leasing Praha nový stroj rád zafinancoval.

Kontaktovat W. Franka od Gräbenerů nebyl problém. Zkušenosti z nákupu mincovních lisů nás také opravňovaly ke zdravému optimismu, že vše dobře dopadne. Pouze jsem zdůrazňoval, že instalaci a oživení lisu přímo v provozu mincovny musí provádět jiný pracovník než ten, kterého si pamatují jablonecké lehké slečny z léta roku 1993. Tuto podmínku Frank s úsměvem a pochopením přislíbil. Dohodnutá cena lisu činila skoro 20 milionů korun.

Druhou podmínkou pro úspěch nové ražby bylo zvládnutí výroby razidel. Razidla pro ražbu ve standardním provedení už si na začátku roku 1994 mincovna pro oběžné nominály uměla vyrábět. Problém byl u razidel pro špičkovou kvalitu, v mincovní hantýrce proof. Jedná se o kombinaci matu a zrcadlového lesku, který vznikne ražbou na mincovním poli. Vyrobit takové razidlo vyžaduje speciální technologické postupy, mnoho znalostí a zkušeností. Úplnou alchymií pak je galvanické nanášení vrstvy chromu na povrch razidla, bez níž nelze dosáhnout požadovaného lesku mincí. Hledat v tomto směru vlastní cestu by trvalo příliš dlouho a nás tlačil čas. Učili jsme se ve Vídni. Cestu jsme už měli prošlapanou a rakouská mincovna se k nám chovala velice vstřícně. Generální ředitel Berger a jeho zástupce Meyer v nové české mincovně rozpoznali budoucího velkého zákazníka. Věděli, že když naše nástrojaře naučí vyrábět proofová razidla a technikům prozradí, co všechno technologie výroby razidel vyžaduje, mají zajištěn odbyt polotovarů – stříbrných střížků na hodně let dopředu. My jsme do té doby netušili, že vídeňská mincovna patří k největším zpracovatelům monetárního stříbra a zlata na světě. ČNB je zároveň ujistila, že do budoucna u nich hodlá zpracovávat své zásoby drahých kovů na mincovní polotovary.

Své dobré vztahy s Vídní ČNB potvrdila také tím, že první dvě pamětní mince 200 Kč s motivem 1. výročí schválení Ústavy České republiky a 650. výročí založení pražského arcibiskupství a položení základního kamene ke katedrále svatého Víta si nechala razit právě zde. Stříbro ČNB dodala ze svých rezerv. Nelze nevzpomenout, že za sekci peněžní ČNB jednal především dr. Jaroslav Moravec. Tento bankovní expert nás často do Vídně doprovázel a rád nám předával své bohaté znalosti. Byli jsme vnímavými žáky. Probíral jsem s ním nejen odbornou problematiku, ale stal se mým vděčným diskutérem v oblasti společenského života, který vždy Jaroslav vnímal v širších souvislostech. Kdy jsme si spolu začali tykat, si už nevzpomínám, ale postupně jsme se stali trvalými přáteli.

Instalace nového medailového razicího lisu si v mincovně vyžádala nezbytné stavební úpravy. Bylo nutné vytvořit uzavřený prostor se speciálními filtry, které by zaručovaly čistotu vzduchu srovnatelnou s prostředím operačního sálu. Důvod byl prostý. Ražba hliníkových mincí zatěžuje okolní prostředí množstvím jemného prachu, což nejen zdravotně obtěžuje obsluhu lisu a tyto emise by znemožnily ražbu proof. Potřebný zrcadlový lesk by nevznikl.

Realizaci s velkým osobním nasazení připravoval Mirek Vítek. Vymínil si, že medailový lis bude mít oranžovou barvu, zatímco lisy mincovní jsou zelené. Úkoly Pepy Pazoura byly méně nápadné, ale o to důležitější. Výroba proofového razidla je mimořádně náročná. Zkoušely se nové písky pro matování razidel. Bylo nutné, aby rytci zvládli složitou techniku prořezávání jemné fólie na místech, která budou krýt lesklé chromované plochy při pískování. Všichni se rychle učili. Ani já jsem nezůstal stranou tohoto procesu. Mé úkoly však byly úplně jiné.

Smluvní vztahy s dodavatelem medailového lisu představovaly obvyklé rituály. Technická problematika se řešila vždy věcně se smyslem pro cílené perfektní fungování. Cenové otázky naopak vyvolávaly patřičné emoce, ale jejich řešení vzniklé napětí následně uvolňovalo. Nikdo nebyl vítězem ani poraženým, takovým byl W. Frank obchodním virtuosem.

Dohodnout s ČNB ceny za ražbu pamětních stříbrných mincí nebyl lehký úkol. Přípravě jednání s Ing. Vokatým jsem věnoval značnou pozornost. Na cenách pro ražbu ve standardním provedení, která se příliš neliší od oběžných mincí, jsme se snadno dohodli. Zásadní rozdíl však byl u ražeb ve špičkovém provedení – proof. S razidly se musí zacházet s mimořádnou opatrností a jejich samotný vznik vyžaduje vykonání více jak 40 operací. Odlišná je i ražba. Do razicího kroužku v lisu se ručně zakládá pouze jeden střížek a razí se na několik úderů po sobě, zpravidla na tři a více, podle výšky reliéfu.

Životnost razidla se počítá pouze na 100 dobrých mincí. Kontrola kvality ražby je mimořádná a vysoká zmetkovitost musí být zakalkulována předem do cen. Přesvědčit Františka Vokatého o všech těchto zvláštnostech a promítnout je do ceny stříbrné dvoustovky byl náročný úkol. Jako vždy jsme se ale nakonec dohodli.

Banka rozhodla, že první stříbrnou pamětní mincí, kterou ČM razí, bude Ochrana a tvorba životního prostředí. Autorem sádrového modelu je akademický sochař Ladislav Kozák. Den emise byl stanoven na 30. 11. 1994. Pro ČM to byla velká výzva. Výsledkem experimentů a především zásluhou rytců v čele s Ivanem Emanem se koncem září v mincovně zrodily první odražky. Byli jsme nadšeni. Ražby v provedení standard i proof byly opravdu zdařilé. ČNB je bez výhrad schválila a dala písemný souhlas k zahájení hromadné výroby v obou kvalitách.

Celkem bylo u této pamětní mince vyraženo 20 541 kusů v běžné kvalitě a 1 997 kusů ve špičkové kvalitě. Mimořádný zájem sběratelů, kteří tuto ražbu rychle vykoupili, svědčí o tom, že se jedná o opravdový unikát.

Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny