Jak se dělá mincovna (12. část)

Nevím, proč ČNB při koncipování nové měnové strategie zvolila systém, ve kterém se pro 20 a 50 Kč používaly mince i bankovky. Zřejmě zde svoji roli sehrála potřeba rychle získat značné množství oběživa a ověřit si vhodnost použitých materiálů s ohledem na jejich životnost v oběhu. Pro Českou mincovnu to byla příležitost.

Mincovna měla již v roce 1994 jistotu, že začne s ražbou desetikorunové mince v počtu 20 mil. kusů. Po haléřových hliníkových mincích a mincích korunových z oceli s niklovou galvanizací přicházela desetikorunová mince z oceli, na kterou je za studena naválcován tenký plátek mědi. Vznikne tak plech sendvičového provedení, kde po obou stranách je patrná světle červená barva mědi a uprostřed se leskne proužek oceli. Mnohokrát jsme přímo u válcovacích stolic firmy Deutsche Nickel v Německu sledovali, s jakou přesností se nejdříve tvoří ocelový plech a následně se na jeho povrch z obou stran naválcuje slabá vrstva mědi. Jednalo se o unikátní technologii, na kterou byli technici ve výrobě právem pyšní.

Technické specifikace střížků určovaly nejen normované složení oceli a mědi, ale velmi striktně stanovovaly jak sílu ocelového plechu, tak i měděných plátů. Třetím faktorem, který určoval kvalitu, byla galvanická vrstva mědi. Ta se na mincovní polotovar nanášela jako finální vrstva na již hotový tvar vyseknutého a rolírovaného střížku. Síla galvanické vrstvy byla normou stanovena zvlášť pro mincovní pole a zvlášť pro hranu. Jednotlivé fáze výroby se pečlivě kontrolovaly, aby finální produkt splňoval veškeré technické parametry, tj. průměr, sílu, hmotnost a tvrdost. Postupem času se začaly kontrolovat elektromagnetické vlastnosti jako klíčový faktor pro ověřování pravosti mincí v bankovních automatech. Desetikoruna už byl dostatečně vysoký nominál, aby se jej vyplatilo padělat.

Mince 10 Kč byla prvním nominálem, u něhož se razící nástroje vyráběly pouze v mincovně. Výroba razidel a razících kroužků byla v roce 1994 na vysoké úrovni, razidla pro oběživo připravovali vlastní rytci a nástrojaři. Banka důsledně a často testovala jednotlivé fáze přípravy, od snímání sádrového modelu po vznik pracovního razidla. Měla na to plné právo, protože si smluvně vymínila, že veškerá razila jsou jejich majetkem a mincovna je může pouze určeným způsobem používat.

Mincovna se nově musela vypořádat se značným tokem materiálu. Zatímco 20 milionů kusů padesátihaléřových mincí váží 18 000 kg, stejné množství desetikorun má hmotnost 152 400 kg. Při těchto objemech materiálu bylo nutné mincovnu rozšířit o nové prostory pro skladování střížků a trezory na hotové mince. Zároveň jsme museli zvětšit prostory pro výrobu razidel a režimové pracoviště.

ČNB trvale navyšovala své požadavky. Mincovna v roce 1994 vyráběla celkem 155 mil. kusů a o rok později, v roce 1995, již 219 mil. kusů oběžných mincí sedmi nominálů od desetihaléřů až po desetikoruny. Rok 1995 se také stal rokem významné změny v obchodních vztazích s ČNB. Banka ocenila mimořádné úsilí a kvalitu práce nové mincovny tím, že uzavřela dlouhodobý kontrakt, který zaručoval mincovně zakázky na příštích pět let. O takovém privilegiu si manažeři v bižuterní výrobě mohli nechat jenom zdát. Tam znali svůj výrobní program na tři měsíce dopředu. Zakázkové krytí se po pádu východních socialistických trhů neustále ztenčovala a orientace na nová teritoria se nedařila.

Pro rok 1997 uzavřela ČNB s Českou mincovnou smlouvu na výrobu oběžných mincí nominálu 20 Kč v objemu 8 mil. kusů. Z hlediska materiálu se jedná o velmi náročnou výrobu. Technické specifikace pro minci 20 Kč stanovují jako základ ocel, která je za studena plátovaná mosazí a následně je střížek pokoven mosazí. Mince musí být jasně zlatožlutá. Není třeba mít příliš hluboké znalosti chemie, abyste věděli, že čím je obsah zinku v galvanické vrstvě vyšší, tím je povrch mince světlejší nebo naopak. Odborníci vědí, jak tento materiál rychle podléhá korozi. Nalézt v oběhu jasně žlutou dvacetikorunu je takřka nemožné. ČNB přesto ze svých požadavků nehodlala ustoupit, a to se postupně stalo zdrojem velkých sporů mezi výrobcem střížků a ČNB.

Manažeři kvality z Deutsche Nickel (DN) nechtěli ani slyšet námitky, že by nedodržovali parametry, které si s ČNB a ČM odsouhlasili. Obchodní jednání o cenách a termínech dodávek v té době ustoupily do pozadí. Barva mincí se stala hlavním předmětem dlouhodobých sporů, ve kterých nemůže být mincovna nikdy vítězem. Výrobce střížků mnohokrát naléhal, aby ČNB změnila technické specifikace, nebo se rozhodla pro úplně jiný materiál, který je snáze vyrobitelný a barevně stabilní. ČNB ale z hlediska zákonů o oběživu nemohla připustit, že by po ukončení platnosti papírové dvacetikoruny 31. 8. 2008 byly v oběhu dvacetikorunové mince s odlišnými parametry. Navíc se začaly objevovat zdařilé padělky dvacetikorun, které mincovní automaty nedokázaly rozlišit od pravých mincí. Tlak na kvalitu vůči výrobci střížků i vůči mincovně byl tedy logický.

Na poslední nejvyšší nominál oběživa 50 Kč se v mincovně čekalo do roku 2008. Do té doby si ČNB bohatě vystačila se zásobami 35 mil. kusů, které si nechala vyrobit v Hamburku pro měnovou odluku.

Padesátikorunová mince v ČM vzbuzovala velké naděje, ale i značný respekt. Nelze se divit. Především je to mince velkých parametrů. Hmotnost 9,7 gramů, průměr 27,50 milimetrů a síla na hraně 2,55 milimetrů. Navíc se jedná o bicolorovou minci složenou ze dvou částí. Vnější kruh má průměr 27,50 mm, jedná se o ocel plátovanou mědí a galvanicky pokovenou čistou mědí. Dá se říci, že je to totožný materiál jako mince 10 Kč. Vnitřní střed má průměr 17 mm, jedná se rovněž o plátovanou ocel mosazí. Je to obdobný materiál jako u mince 20 Kč. Obě části střížků této mince mají na styčných hranách speciální rýhování – zámek, který se v momentě ražby uzavře, a tak vzniká jednolitá dvoubarevná mince. Mince se musí razit na lisu, který má dvoje separátní podávání obou částí střížků do razícího kroužku. Takový lis si mincovna nemohla koupit pro jeho vysoké pořizovací náklady a nejisté využití zakázkami ČNB. Německý výrobce střížků nabídl jednoduché řešení. Obě části bicolorové mince nechá v mnichovské mincovně spojit při nízkém lisovacím tlaku, vznikne tak předlisovaný střížek, v němčině Gefiegteplätchen. Samozřejmě, že taková úprava něco stojí a dvojí transport střížků ještě před finální ražbou ke kvalitě nepřidá. K tomu se ještě následně objevily stejné problémy jako u dvacetikoruny, kdy středová část padesátikorun občas neměla tu správně zlatožlutou barvu. Systém sporů o normovaný odstín připomínal svým průběhem již nacvičené tanečky jako u dvacetikorun. I přes tyto překážky jsme se do toho odhodlaně pustili.

Na zakázku mince 50 Kč mincovna pokorně čekala plných 13 let od svého založení. Mimochodem, 13 je mé šťastné číslo. ČNB objednala 9,5 mil. kusů, aby doplnila své zásoby a zároveň se připravila na vyhlášení ukončení platnosti papírové padesátikoruny k 31. 3. 2011.

Nejenže se pro ČM jednalo o dobrou zakázku, ale zároveň to bylo i věcí stavovské cti razit minci, která byla ihned po svém vzniku vyhlášena v roce 1993 nejlepší oběžnou mincí na světě. Mincovna ve zkoušce s padesátikorunou obstála na výbornou, což potvrdily objednávky pro rok 2009 v počtu 36,7 mil. kusů a na rok 2010 17,2 mil kusů.

Závěrem této kapitoly, která obsáhla celých 16 let výroby korunového oběživa pro ČNB, lze říci, že to bylo pro mincovnu období nejbouřlivějšího rozvoje. Zařadila se do rodiny evropských mincoven jako plnohodnotný partner a zdatný konkurent.

Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny