Jak se dělá mincovna (11. část)

Do Ameriky jsem se chtěl podívat od studentských let. Navštívit New York a spatřit mrakodrapy, dotknout se Sochy svobody, symbolu svobodného světa. Byl to sen neskutečný, s postupující normalizací po roce 1969 se zcela rozplynul a já jsem na něj úplně zapomněl. Při plném pracovním nasazení, během léta 1993, se mi ten sen vrátil.

Zatímco záležitosti kolem haléřových mincí byly v roce 1993 vyřízeny a stačilo k tomu navštěvovat Německo a Rakousko, naprosto jiná situace byla u mincí třech nejnižších korunových nominálů. Ty ČNB nechala vyrábět za Atlantickým oceánem v Kanadě.

ČNB v červenci 1993 oznámila, že pro rok 1994 chce s mincovnou uzavřít kontrakt na výrobu všech hliníkových nominálů v rozsahu 155 mil. kusů a zároveň že plánuje výrobu korunových nominálů v tomto objemu: 1 Kč 52 mil. kusů, 2 Kč 30 mil. kusů a 5 Kč 30 mil. kusů. Tyto mince se dosud razily v Royal Canadian Mint, Winnipeg a střížky vyráběla firma Sherritt Gordon Ltd., Fort Saskatchewan.

Najednou se sen o cestě za oceán stal zcela reálný, museli jsme rychle navštívit oba kanadské výrobce. Představa, že mě čeká cesta na americký kontinent, byla úžasná, ale převažovaly velké obavy a nejistota. Mluví se tam anglicky a francouzsky. Němčina mi bude k ničemu. Hodit se mi ale budou odborné znalosti získané v německých mincovnách. A jednání o dodávkách střížků se u kanadského dodavatele asi také nebudou moc lišit. Jazykovou bariéru ale bez zdatného tlumočníka nelze překonat. Na scéně se objevili pánové Ladislav Smelík, který v Praze pomáhal Kanaďanům s realizací dodávek pro ČNB, a pan Horst, Holanďan a zástupce firmy Sherritt Gordon pro Evropu. Oba začali dle dispozic ČNB a potřeb ČM zajišťovat nutné záležitosti jak u výrobce střížků, tak i v mincovně ve Winnipegu a pochopitelně se chystali na cestu s námi.

Víza, letenky a ubytování si vzal na starosti Ing. Otakar Havel, obchodní ředitel Jablonexu a člen představenstva Bižuterie, a. s., do Kanady se s námi vydal předseda představenstva a generální ředitel Ing. Miroslav Jotov. Bylo rozhodnuto, že cesta bude využita také k návštěvě New Yorku, kde má Jablonex obchodní afilaci. Obchody s bižuterií byly v té době nosným programem naší akciové společnosti. Cesta se uskutečnila ve druhé polovině září 1993, bylo totiž nutné urychleně uzavřít smlouvy, aby mincovna mohla začít s ražbou ve 2. čtvrtletí 1994.

Poprvé jsem spatřil mrakodrapy. V Edmontonu, kde jsme byli po příletu ubytováni ve velmi pěkném hotelu, bylo všechno jiné než v Evropě. Ve firmě Sherritt Gordon nás očekával obchodní ředitel Alan Lee. Splňoval všechny mé představy o Kanaďanech. Vysoký, štíhlý, prošedivělý, opálený, přátelský, se stálým úsměvem a patřičným sebevědomím úspěšného manažera. Blížila se mu šedesátka, přesto působil neobyčejně svěžím dojmem.

Sherritt byla obrovská firma specializovaná na výrobu hnojiv. Po areálu nás vozili autem, jinak by nám vůbec nezbyl čas na návštěvu provozu, kde se vyráběly střížky pro naše mince. Kromě ředitele Lee nás doprovázel pan Vydra, český emigrant z roku 1968. Bylo zřejmé, že rád vidí své krajany a svému zaměstnavateli může předvést, že češtinu nezapomněl a dokáže přispět k uzavření výhodného obchodu. Pro mě bylo velice příjemné, že nemusím čekat na překlad svých anglicky mluvících kolegů a panu Vydrovi mohu položit spoustu otázek, které se týkají technologie výroby střížků, hlavně pak hromadného galvanického pokovování niklem.

Materiál Nickel Bonded Steel, z něhož se měly korunové nominály razit, je moderní mincovní materiál, který se vyznačuje vysokým leskem a je velmi tvrdý. Razidla pro jeho ražbu vyžadují zvláštní povrchovou úpravu, jinak je jejich životnost poměrně malá.

Druhý den jsme si vyhradili na obchodní záležitosti. Museli jsme připravit technické specifikace střížků a podmínky dodávek. Zásadní otázkou bylo expediční balení střížků, jejich uzavření do kovových sudů bylo pro nás nepřijatelné. Neuměli jsme s nimi v mincovně manipulovat. Pro nás museli použít odlišný systém přepravy v dřevěných bednách, které putovaly lodí do Hamburku v transportních velkých kontejnerech. Když jsme vyřešili hlavní logistické problémy, bylo už pozdě odpoledne a stále jsme se ještě nedostali k cenám. Starý lišák Lee věděl, že na nás musí dolehnout únava z časového posunu, nejednal s Evropany poprvé. K tomu jsme také dostali pořádný hlad. Vše začalo hrát proti nám, ale byl jsem rozhodnutý, že ze svých představ o cenách neslevím. V roce 1994 už mincovna musí začít vydělávat, aby mohla splácet své dluhy.

Trvalo dlouho, než jsme se nakonec dohodli a obě strany byly spokojeny. Po podpisu smlouvy nás pan Lee pozval na večeři na svůj, pouhých 45 km vzdálený ranč. Už se stmívalo a pomyšlení, že hlad zaženeme nejdříve za hodinu, v nás velký optimizmus nevyvolávalo. Ranč rodiny Lee byl obrovský. Jídelna s přijímacím pokojem svou velikostí spíš připomínala firemní zasedačku než obývák v mém domku v Jablonci. Režii přípravy megastejku na venkovním grilu náš hostitel nedělal poprvé. Když jsme dostali na talíř flákotu, která vážila v syrovém stavu 1 500 gramů, zůstali jsme ohromeni. Nikdo z nás neměl šanci tento mamutí stejk sníst. Bylo tam opravdu fajn. Popíjeli jsme vynikající červené francouzské víno a manželé Lee byli spokojení, jak na nás jejich pohoštění zapůsobilo.

Následná návštěva v Royal Canadian Mint ve Winnipegu již tak příjemná nebyla. Čekalo nás velmi složité jednání. Museli jsme nakoupit razicí nástroje pro všechny tři nominály a kanadská mincovna si nechtěla připustit myšlenku, že zakázka pro ČNB pro ně skončila. Svojí krásnou novou mincovnou nás ředitel a jeho spolupracovníci ochotně provázeli, ale technologii výroby nástrojů si spíš chránili, než aby nás s ní blíže seznámili. S podobně chladným přijetím a neochotou pomoci se následně setkali i kolegové Vítek s Pazourem. Nabídnutá ruka ředitele Herese v Hamburku, to byl markantní rozdíl.

Předložili jsme své požadavky ve formě počtu hotových mincí, které potřebujeme vyrazit v roce 1994. Oni nám pak dopočítali, kolik razicích kroužků a razidel averz se značkou béčko s korunkou a s letopočtem 1994 a razidel reverz pro jednotlivé nominály budeme potřebovat. Byli to zdatní obchodníci. Razidla nám napočítali s velkou rezervou. Bohatě nám pro rok 1994 postačila, ale pro další rok už polovina z nich byla kvůli letopočtu 1994 nepoužitelná. Kroužků nám prodali tolik, že příštích 10 let jsme je ještě používali. Byly velice kvalitní, karbidová vložka uprostřed byla prakticky nezničitelná.

O cenách razidel jsme k překvapení Kanaďanů nediskutovali. Byl jsem s ČNB předem domluven, že bude kanadské ceny střížků a razidel akceptovat. Rozhodně ceny razidel z Winnipegu ve srovnání s cenami z Hamburku byly vyšší, ale zase jsme z nich vyráběli podstatně dražší nominály.

Přátelské vazby mezi našimi mincovnami nikdy nevznikly. Byli zklamaní, že přišli o obchod s ČNB. Vztahy s výrobcem střížků se naopak trvale prohlubovaly. Jak ale ČNB zlepšovala svoji kontrolně analytickou činnost, zjišťovala, že se jednotlivé dodávky liší čistotou povrchové niklové vrstvy. Dlouho odborníci přes kvalitu od Sherrittu nechtěli přiznat závady v čistotě galvanických niklovacích lázní, které měly vyšší obsah železa, než připouštěla norma. Spory mezi ČNB a Sherrittem v oblasti kvality nebraly konce. Postupně do nich byla zatažena i ČM, takže počáteční přátelské vztahy, zvláště v době, kdy už byl Lee v důchodu, postupně ochabovaly a měnily se v protivné tahanice. Konec těmto nepříjemnostem učinilo rozhodnutí majitelů, kteří v roce 2002 výrobu střížků ve Fort Saskatchewanu ukončili a přešli na nejnovější technologii výroby nanovláken a televizních obrazovek. Novým dodavatelem střížků od roku 2003 se na základě mezinárodního tendru stal Royal Mint Llantrisant z Velké Británie.

Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny