Dana Jandová

Bývalá atletka, sedmibojařka a oštěpařka. V oštěpu dosáhla na osobní rekord 49,72 metrů, ve vícebojích dokázala nasbírat 5427 bodů. Dana Jandová je mnohonásobná mistryně České republiky v oštěpu, sedmiboji a v trojskoku. Bývalá reprezentantka České republiky se zúčastnila Mistrovství Evropy družstev ve víceboji ve Španělsku a mezistátních utkání atletických družstev. Třináct let je profesionální atletickou trenérkou, působí při ZŠ Pasířská ve Školním atletickém družstvu a v Atletickém oddíle při TJ Liaz Jablonec, kde je zároveň místopředsedkyní.

Máte za sebou bohatou sportovní kariéru, jak jste se k atletice dostala?

Neplánovaně. Jako malá jsem dělala sportovní gymnastiku. Bydleli jsme v Železném Brodě a se školou jsme pod vedením učitelů Fišerové a Chmelíka jezdili na poháry atletiky a na Pohár Českého rozhlasu do Jablonce. Na závodech si mě všiml trenér Kárný, když viděl, že hodím míčkem přes 60 metrů. Na základě toho mě přetáhl do Jablonce a od 14 let jsem na atletiku dojížděla do Liazu. Začala jsem dělat oštěp, ale poté i víceboje, protože mě to bavilo. Tréninky byly pestré, nebyly jednostranně zaměřené. Kromě toho jsem takřka ve všech disciplínách uplatnila gymnastické prvky.

Přestože jste začala s atletikou ve 14 letech, dosáhla jste mnoha úspěchů, jak se rodily?

Přiznám se, že těžce. Sice jsem měla sportovní průpravu z gymnastiky, různých školních sportovních soutěží, z odznaků zdatnosti, hrála jsem volejbal, ale atletika byla něco jiného a zejména techniku jsem musela hodně pilovat. Ale je pravdou, že dřív s atletikou začínali později skoro všichni.

Ještě nedávno dělal atletický oddíl nábory dětí kolem 10 let, dnes je běžné, že se po ovále prohánějí naděje mnohem mladší, čím to je?

Trend doby. Musíte si uvědomit, že dnes je sportovní nabídka velmi široká a kdybychom čekali na to, až nám děti dorostou do daného věku, byly by ostatními sporty rozebrány. Je to otázka posledních pěti let, kdy máme tzv. předpřípravku. Malé děti trénuje Eva Mikulová a učí je všestrannosti, děti nejsou jednostranně zaměřené. Nejdeme cestou, u nás si s atletikou začal, a proto u ní musíš zůstat. Každý se vyvíjí a může skončit třeba u kolektivního sportu. Na to mají Jablonečané výhodu, neboť je tu skutečně široké spektrum sportovních odvětví.

Závodní kariéru jste zakončila poměrně brzy, jaký byl důvod a kdy jste se rozhodla věnovat atletice jako profesionální trenérka?

Důvodem bylo opakované zranění achilovky. Kariéru jsem musela ukončit a impuls k tomu, abych trénovala, mi dal můj trenér. Říkal, že mám cit pro výuku, pro předvedení pohybu a přihlásil mě na FTVS, kde jsem si nakonec udělala trenérskou jedničku. Začala jsem trénovat a do skupiny přišla Zuzka Hejnová, dnes úspěšná reprezentantka v běhu na 400 metrů překážek. Do té doby jsem si s dětmi spíš hrála, ale na Zuzce se naučila trenérskému řemeslu. Na ní jsem si vyzkoušela, co funguje a co ne. Ona je skvělý koordinační typ, co jsem jí řekla, to udělala.

Zuzana Hejnová začínala jako vícebojařka?

Ano, na 400 metrů překážek jsem ji nasměrovala já. Napadlo mě to úplně náhodou. Umím skákat pouze na jednu nohu a Zuzku jsem to tak učila, aby skákala jako já – pravá švihová, levá přetahová. Zuzka to skákala obráceně a naučila se to stejně dobře na obě. Uvědomily jsme si to na jednom závodě, kde běžela 60 metrů, a to přes druhou nohu. Řekla jsem, Zuzy zkusíme 400 metrů překážek, kde se používají obě odrazové nohy. No a Zuzka se hned v prvním závodě přiblížila k limitu na ME na Jamajce, ve druhém závodě ho splnila a jely jsme na Jamajku. Její kariéra během dvou let strmě stoupala a v 17 letech se vyrovnala 19letým soupeřkám. A to trénovala jen třikrát v týdnu. Prostě je to talent, který v 17 letech odešel do Prahy k Martině Blažkové, jež kdysi trénovala i její sestru a je mojí nejlepší kamarádkou. Zuzka odešla nejen za atletikou, ale i za velkou láskou, reprezentačním lékařem, do kterého se zamilovala na ME sedmnáctiletých v Kanadě.

Jablonecký atletický oddíl patřil vždy mezi českou elitu, je tomu tak i nyní?

Co se týče žákovských kategorií, stále patříme mezi nejlepší oddíly v republice. Bohužel v kategorii dospělých to už neplatí. Žáci, kteří odmaturují, odcházejí většinou studovat do Prahy, hodně šikovné děti pak mají nabídky a dostávají profismlouvy, kterým nemůžeme konkurovat. Mnozí také začnou pracovat a s atletikou končí. Máme zde sice skvělé podmínky, kvalitní trenérské zázemí, spolupracujeme s exmistryní světa ve skoku o tyči Pavlou Hamáčkovou Rybovou, máme kvalitního fyzioterapeuta Romana Karpíška, ale finančně konkurovat jiným oddílům nemůžeme. Jediné, co nám nyní chybí, je kvalitní posilovna. V každém případě si myslím, že i atletika v Jablonci roste. Školní sportovní klub úzce spolupracuje s atletickým oddílem, do trénování a do vedení klubu se zapojila generace atletů, která zde vyrůstala, což se odráží i na výkonech a výsledcích. Prvoligový tým dvakrát vyhrál s velkým náskokem. Skoro máme strach, že postoupí do extraligy. To by byla pro oddíl finanční zátěž. Na druhou stanu extraliga do Jablonce historicky patří a otázkou by bylo, zda bychom do extraligy nastupovali pouze s kmenovými atlety, nebo bychom se dokázali posílit.

Atletice se věnujete profesionálně, uživí Vás to?

Zatím ano, ale jistotu nemám. Na půl úvazku pracuji pro ŠSK při ZŠ Pasířská a profesionální smlouvu jako trenérka mám uzavřenou s Českým atletickým svazem, potažmo s Liazem, ale to jen do konce roku. Pak může být vše jinak. Letos jsem dokonce zvažovala nabídku z USK Praha na místo asistentky Martiny Blažkové. V Praze mám i přítele, takže jsem o nabídce opravdu dlouho uvažovala, ale nakonec jsme se rozhodla zůstat v Jablonci. Mám ho moc ráda, nedokázala bych děti opustit.

Aktivní kariéru jste definitivně ukončila?

Myslela jsem si to, ale letos v srpnu je v Žitavě Mistrovství Evropy veteránů v lehké atletice a rozhodli jsme se s několika jabloneckými atlety přihlásit. Takže všichni trénujeme a těšíme se na velký závod.

V srpnu absolvují vrcholný závod sezony také dvě atletky, které byly vychovány v Jablonci. Barbora Špotáková a Zuzana Hejnová. Jak vidíte jejich šance na londýnské olympiádě?

Báře hodně věřím a podle dosavadních výkonů je vidět, že jde výkonnostně nahoru. Zlepšuje se po metru - po dvou, je zdravá, nebolí ji achilovka, přípravu zvládla velmi dobře. Pokud vydrží zdravá, může obhájit zlato. Bára je velký bojovník a já v to věřím. Zuzka má horší pozici než před čtyřmi lety. Pokud se jí dobře povede, mohla by na ME získat medaili, což jí před olympiádou pomůže psychicky. Před čtyřmi lety skončila ve finále sedmá, letos si myslím, že postup do samotného finále bude velký úspěch. Konkurence se za čtyři roky velmi vyrovnala, a i když se Zuzka výkonnostně posunula, bude to mít hodně těžké.

Jiří Endler