Dagmar Kubištová - Splnil se mi můj dětský sen

Rodačka z Trutnova Dagmar Kubištová krátce vyrůstala v Peci pod Sněžkou. Pochází z obchodní rodiny, je vyučená prodavačka. Spolu s maminkou pracovala v obchodě se sportovním zbožím, ve kterém byla maminka vedoucí. Po revoluci prodejnu zprivatizovaly a provozovaly sport a papírnictví. V roce 1995 spoluzaložily jabloneckou pobočku Ligy na ochranu zvířat a o dva roky později otevřely první zvířecí útulek na Jablonecku. Ten provozují osmnáct let.

Kdy vás napadla myšlenka otevřít si zvířecí útulek?

Bylo to v roce 1995, v televizi a všude kolem nás jsme viděli týraná nebo opuštěná zvířata. Pro mě to byly dech beroucí okamžiky, a tak jsme spolu s maminkou založily jabloneckou pobočku Ligy na ochranu zvířat. Tím začaly naše peripetie. Vlak se rozjel, obraceli se na nás lidé s různými dotazy či problémy a nosili nám opuštěná zvířata. V té době jsme bydleli v Jablonci v panelových domech a v nich zvířata měli. Sice byl otevřený útulek ve Vratislavicích, ale kapacitně na velká města Jablonec a Liberec nestačil, a také byl pod palbou kritiky ze strany ochránců zvířat. Pro mnohá zvířata to byla poslední štace.

Proto jste se rozhodli pro vlastní útulek?

Velmi nás to tížilo, proto jsme si zvířata nechávali doma a snažili se jim najít náhradní rodiny. Někdy to šlo, někdy ne. Začaly jsme s mamkou uvažovat o tom, že založíme útulek, konaly potřebné kroky a hledaly vhodnou lokalitu. Vstoupily jsme do jednání s tehdejším vedením města, které nám pomáhalo tipovat vhodná místa. Jednou z variant byla spolupráce s vězeňskou službou a zřízení útulku u věznice, což však nakonec nebylo technicky možné. Vhodná nebyla ani lokalita mezi zástavbou.

Jak jste přišli na místo v Lučanech?

V květnu roku 1997 jsme seděli v penzionu Ayky u paní Zemanové, která byla členkou ligy, a povídali si o problémech. Ona se ptala, jaký je problém koupit si dům se zahradou. Otevřela inzertní noviny a v nich byly dva domy, na Maršovicích a v Lučanech. Líbila se nám všem lokalita i prostory, rozhodl první dojem. Prodali jsme chalupu, byt, vzali si úvěr a 1. července jsme se stěhovali do Lučan. Měli jsme velkou podporu města Jablonec, pomáhal nám jak starosta Čeřovský, tak paní Janouchová, která pracovala na oddělení životního prostředí. Hodně nám se vším pomohla, bez ní bychom útulek neotevřeli.

Jak se tvářili místní?

Jak kdo, některým to nevadilo, sice nás neznali, ale pochopili, o co jde. Někteří ovšem organizovali petice proti zřízení útulku. To nás zaskočilo, nedbali jsme ovšem na to, vyběhávali veškerá povolení a vydali se do boje s úředníky. Získali jsme všechna potřebná povolení, včetně těch od hygieny a Českých drah. Město nám zřízení útulku nemohlo a ani nechtělo zakázat. Provozovaly jsme ho s mamkou a mně se splnil dětský sen – starat se o zvířata. Dnes jsou i z tehdejších odpůrců přátelé, všichni pochopili, že to není problémové zařízení a nemusí se nás bát. Je zde čisto, zahrada upravená, zvířata mají moderní vyhřívané kotce. Vše splňuje nejpřísnější normy.

Kolik času vám zabere práce v útulku?

Je to práce a koníček zároveň. Trávím tam veškerý svůj čas pracovní i volný. Je to úvazek na 24 hodin denně a 365 dní v roce. Není čas na nic jiného.

Jaká je vaše denní náplň?

Denně zvířata krmíme, uklízíme kotce, sbíráme bobky, poskytujeme základní veterinární péči, češeme, stříháme, ošetřujeme. Na většinu činností jsem si musela udělat zkoušky a kurzy, což jsem stihla ještě před otevřením útulku. Byť máme daný pracovní řád a otvírací hodiny útulku, často se program mění, stačí jeden telefon a vše je jinak.

Jaká je kapacita útulku?

Máme místo pro 35 psů, ale v době povodní jsme všichni pomáhali postiženým oblastem a měli jsme zde i padesát psů, což bylo velmi náročné. Ideální stav je třicet psů. Kromě psů máme také kočičky.

Kdo pobyt zvířat platí?

Pobyt zvířat platí města, na jejichž katastru jsou zvířata nalezena. Pobyt psa stojí 100 korun na den, kočky 40 korun. Náklady se hradí do doby, než je zvíře umístěno, maximálně však 30 dnů.

Pokryje to náklady na provoz?

Zdaleka ne, větší část jde na energie, léky a krmení. Papírově dostávám sice minimální mzdu, ale fyzicky ani korunu, vše zůstává v útulku. Nebýt dárců a sponzorů, nestačilo by to ani na provoz. Někdo nám dá sáček s piškoty, granule či pošle peněžní částku na konto útulku. Všech, kteří nás podporují, si velmi vážíme. Víte, kritici říkají, že se máme dobře, opravili jsme dům, máme udržovanou zahradu, ale nikdo neví, že splácíme úvěr, který jsme si na to museli vzít.

A z čeho tedy žijete?

Naštěstí mám skvělého manžela, který moje martýrium s útulkem prožívá od prvních dnů. Martin má dobrou práci ve Fordu a velmi rád fotí. On je ten, který mě a naše syny živí.

Slovo dovolená je vám asi cizí?

Úplně ne, ale velmi dlouho jsme jako rodina na žádné pořádné nebyli. Na dovolené nejezdíme, v zahraničí jsme byli naposledy před sedmi lety, když byli kluci malí. V loňském roce jel manžel se syny na Hamr na jezeře a já za nimi alespoň na dva dny přijela, když za mne o víkendu zaskočila sestra.

Chodí do útulku také dobrovolníci?

Ano, například Milan Krčmárik nebo Věra Koštejnová. Oba u nás tráví mnoho času a pomáhají i s akcemi, na kterých se prezentujeme. Hodně nám od začátku pomáhá i sestra Martina Hanušová, je kromě jiného vyškolena na odchyt zvířat a od července se stane posilou útulku. Také k nám chodí lidé a chtějí venčit pejsky, v neděli jezdí jedna pětičlenná rodina z Liberce a na hodinu se jde se zvířaty projít. Nebo jeden senior z Jablonce chodí také pravidelně na procházku, je to taková, jak říká, terapie.

Jiří Endler