Blanka Brožová - Obraz i život mají svůj rytmus

Akademická malířka Blanka Brožová se narodila v Jablonci nad Nisou a vyrůstala v Rychnově, je absolventkou výtvarné školy Václava Hollara a Akademie výtvarných umění (AVU). Čtyři roky působila jako arteterapeutka ve věznici Rýnovice. Ilustrovala sbírky básní Romana Szpuka. Kromě své tvorby vede v Jablonci výtvarné kurzy pro děti i dospělé. Svou tvorbou se vymyká postmoderně devadesátých let. Jedinečnost rukopisu malířky spočívá mimo jiné v technikách, které u ní prošly logickou genezí od kresby uhlem a tužkou po zářivé barvy pastelů a akvarelů.

Kde se vzaly vaše umělecké sklony?

Vyrůstala jsem v Rychnově, na samotě u lesa. Ráda jsem se toulala v okolí a našla souznění s přírodou. V ní jsem byla raději než s lidmi, kterých jsem se trochu ostýchala. Odmala jsem hrála na piano, recitovala a rozhodovala se, zda budu herečka nebo malířka.

Co nakonec rozhodlo pro malířku?

Bylo to díky mamince, která měla známé mezi výtvarníky. Ti mě vzali do ateliéru a malířské prostředí mě okouzlilo.

Jak vaše cesta pokračovala?

Malovala jsem a chtěla jsem jít na AVU. Nejlepší přípravou byla výtvarná škola Václava Hollara v Praze. Tam mě napoprvé nevzali, rok jsem jezdila na konzultace do Prahy a studovala na Gymnáziu U Balvanu. Následující rok mě přijali. Ani na AVU jsem se nedostala hned po střední. Rok jsem uklízela v Národní galerii a malovala. Mezitím se změnil režim i profesoři. Na školu jsem byla přijata a studovala kresbu u profesorky Jitky Svobodové. Ve třetím ročníku jsem byla na stáži v Bruselu a poté současně studovala teologickou fakultu, neboť mi přišlo toto studium pro hledání odpovědí zajímavé, avšak poté jsem zjistila, že tomu tak není. Uprostřed studií se mi narodila dcera. Obě studia jsem s podporou maminky a babičky úspěšně dokončila.

Co následovalo?

Musela jsem se živit. Využila jsem nabídky tehdejší ředitelky ZŠ Katolická paní Kocourkové a vedla výtvarný kroužek. Čtyři roky jsem vedla arteterapii ve vězení v Rýnovicích. Nakonec jsme zjistila, že chci být svojí paní, maluji a vedu výtvarné kurzy.

Zmínila jste práci ve vězení, jaká byla?

První dva roky se mi líbily. Pracovala jsem s odsouzenými, kteří ke mně chodili dobrovolně a malování bylo jejich koníčkem. V tom byla vzájemnost. Vnímala jsem jejich vděčnost, mělo to smysl. Sice to byli delikventi, ale měli srdce a cit. Poté ve věznici zřídili tzv. bezdrogovou zónu, něco jako odvykačku, a můj kroužek zařadili mezi povinné terapie. Chodili tam kluci do třiceti let, odsouzení drogově závislí a práce s nimi, to byl masakr. U těch kluků nastal vlivem drog rozpad osobnosti a svoji citovou stránku měli úplně rozcupovanou. Žádné city, bylo to nesmírně těžké. Jejich tvrdost byla šokující, přestala jsem tam chodit ráda a skončila.

I proto jste začala vést vlastní výtvarné kurzy?

Byl to jeden z důvodů. Ráda pracuji s dětmi, jsou bezprostřední. Ráda pro ně připravuji program, baví mě s nimi tvořit. Mám blíž k dětským duším, jsem extrémně citová a práce s nimi je úžasná.

O čem jsou vaše obrazy?

Jsou hodně o mém vlastním nitru, o věcech, které cítím a prožívám, o mém názoru. Obraz, stejně jako život, má svůj rytmus. Potřebuji vlastní tvorbu, své obrazy nechrlím. Tvořím pomalu a dlouho.

Co vaši tvorbu ovlivnilo?

Potřebuji cestovat, to se za totality nemohlo. Toužila jsem po Francii, obdivovala jsem impresionisty a podařilo se mi se školou jet do Paříže. To byl můj vnitřní převrat. Úplně mě to zasáhlo, uvnitř mě se něco odehrálo. Dramaticky jsem prožívala rozdíl svobody a totality. Francie mě otevřela barvám. Doma jsem malovala černobíle uhlem, asi to bylo tou náladou tady i věkem. Občas jsem do toho dala rudou, to když se v mém životě odehrály dramatické věci. Ale s Francií přišly barvy. Začala jsem malovat ovoce, velké, barevné, a vystavovala např. v jablonecké Galerii MY i v Galerii Michal’s Collection v Praze. Několik obrazů jsem měla na Art Prague (veletrh současného umění), kde jsem se seznámila s italskou galeristkou českého původu Lenkou Tresnak. Ta mé obrazy dovezla do Itálie a Monaca a má díla tím získala na hodnotě.

Jaká témata pro svoji práci volíte?

Ta jsou různá. Malovala jsem fragmenty ženských těl, což souviselo s prožíváním mateřství. Hodně mě ovlivňují milostné vztahy. Citové věci tvoří esenci mých děl. Inspirátoři a múzy jsou často muži. Miluji přírodu, ráda zvětšuji drobné věci, jsem detailistka naturalismu. Fascinují mě detail, kolik barev, valeru a tvarů má například rozkrojený fík. Mnohé detaily ovoce mě inspirovaly při ilustraci erotických básní. Líbí se mi živočišnost zvířat, detaily rostlin. Fotím obrazy kolem sebe, když uzraje čas, namaluji je. Naposledy jsem malovala šípky, dílo se jmenuje Ty a Já.

Jaké výtvarné techniky používáte?

Začínala jsem s uhlem. Díky Francii jsem přešla k pastelu. Nejprve na papír, později na plátno. Našla jsem způsob, že vypadá jako olej. Od roku 2012 pastel vystřídal akvarel. Ráda objevuji něco nového. Miluji papír a základní techniky. Akvarel má své hranice, ale chci namalovat co největší dílo.

Kde jste se naposledy inspirovala?

Inspiruji se různě, hodně na cestách, v minulosti to bylo v Bruselu, Francii, v přírodě kolem nás. Naposledy v Laponsku, kde je úžasná divočina. Všude je energie, v přírodě, ve světle a stínu. Časem z té cesty budu čerpat.

Jiří Endler