Aleš Václavík - Radost z tance mám stále

Aleš Václavík se narodil 28. září 1955 v Novém Boru. Krátce poté se s rodiči, kteří žili v České Kamenici, přestěhoval do Jablonce nad Nisou, kde postupně navštěvoval „žlutou a zelenou“ ZŠ a školu v ulici E. Floriánové. Poté se vyučil zámečníkem a pracoval v okresním stavebním podniku, nynějším BAKu. Od mládí sportoval, hrál fotbal, věnoval se judu, kde ho trénoval Jablonečanům známý kouč Vrkoč. V patnácti letech ho oslovil tanec, v JATAKu se věnoval standardním tancům a latině, poté účinkoval v souboru Nisanka a v roce 1995 spolu s manželkou Jaroslavou založili soubor Šafrán, který tento měsíc slaví 20. narozeniny.

Jak jste se dostal k tanci?

Bylo to v tanečních, kde jsem zjistil, že mě tanec baví. Vstoupil jsem do Jabloneckého tanečního klubu (JATAK), kde jsem soutěžil ve standardních tancích a latině. Měl jsem také několik úspěchů při soutěžích.

Jak jste se tedy dostal do Nisanky?

To, že jsem začal tančit v Nisance, byla do jisté míry náhoda. Jednou jsem ve městě potkal kamaráda, který šel na trénink do školy v Pivovarské ulici, slovo dalo slovo a šel jsem s ním. Soubor tehdy vedla Marta Nováková, mně se to líbilo a do Nisanky jsem vstoupil. On nakonec s tancováním skončil a já byl členem do roku 1992.

V tomto roce jste založili Šafrán, jak k tomu došlo?

Nebylo to cílené. Předcházely tomu jisté neshody v Nisance, která se po revoluci rozdělila na soubory Nisanka a Anka. Tehdy chtěli lidé, kteří soubory vedli, dělat folklor trochu jinak, my jsme měli jiný názor, nelíbilo se nám to a naše cesty se rozešly. V tomto období mě napadlo založit vlastní soubor a moji myšlenku podpořila manželka Jaroslava. Bez ní bych to nedokázal, je mojí velkou oporou. Spolu s námi začali tančit i další přátelé, bez nichž by soubor nebyl tam, kde je. Všem, kteří se na jeho chodu podíleli a podílejí, patří velký dík, stejně jako partnerům – statutárnímu městu Jablonec, pivovaru Vratislavice, Nadaci Preciosa a dalším drobným sponzorům.

Jak vznikl název Šafrán?

V Lukášově kdysi bývalo místo s velmi hojným výskytem šafránu, jedno z největších v Evropě. Jsme z Rýnovic, a proto nás napadla paralela se šafránem. Tehdy nás opravdu bylo málo jako šafránu.

Kolik vás tehdy bylo a jaké jste měli plány?

Začínaly jsme tři taneční páry, tři dětští muzikanti a jeden dospělý. Postupně jsme se rozrostli, ale naše cíle byly skromné. Chtěli jsme tančit a rozdávat radost sobě i divákům. Nakonec se naše choreografie začaly líbit. Byli jsme zváni na různé festivaly a tanci museli věnovat mnohem více času, než jsme si původně plánovali. Tančili jsme například již třikrát na prestižním folklorním festivalu ve Strážnici, v Lázních Bělohrad, ale i za hranicemi naší vlasti. Vystupovali jsme v Mexiku, na Mallorce, v Tunisu, Srbsku a v mnoha dalších evropských zemích. Myslím, že máme splněno, ale nabídky na různá vystoupení stále chodí, dokonce musíme odmítat i vystoupení na festivalech, což nás nenapadlo ani v nejdivočejším snu a vůbec nás to netěší, ale souboráci také potřebují mít volno pro sebe, své blízké a koníčky. Nejsme schopni vše časově zvládnout.

Jak často vystupujete?

V průměru jsou tak dvě vystoupení za měsíc. Máme i různá pásma, na Vánoce Betlém, v únoru Masopust, velikonoční pásmo. Vystupujeme při různých příležitostech, nejvíce nabídek však přichází v letním období, kdy je času nejméně. Letos jsme například vystupovali v Srbsku a většina členů souboru i s rodinami pokračovala na společnou dovolenou do Chorvatska. Pro utužení kolektivu je také potřeba sem tam něco udělat.

Kdo tvoří choreografie?

Některé vymyslela manželka a mnohé udělal Vlastimil Stecker. V programu má soubor také písně a tance z Podještědí, Podkrkonoší a Pojizeří. Kroje jsou rovněž podobné těm, co se v tomto kraji nosily.

Máte stále stejnou radost z tance jako v mládí?

Radost z tance stále mám. Ve zralejším věku je vše složitější, přicházejí různé nemoci, v minulosti jsem si zlomil obě nohy, něco jsem přibral a tančím méně.

Máte v rodu pokračovatele?

Věřím, že ano. Dcera je v Šafránu velmi aktivní, syn hraje na housle a vnoučata už mají také svůj kroj, rodina drží pospolu.

Máte i jiné koníčky?

Mou velkou vášní jsou flašinety. Vlastním jich několik, ale musel jsem si najít prostory, abych je uložil, neboť se nám domů nevešly. Také se pravidelně účastním srazu libereckých flašinetků, na který jezdí flašinetáři z celé republiky. Bohužel, tolik času, abych s nimi absolvoval všechny akce, které jsou, nemám.

Jiří Endler