Barbora Jiříčková - Důvěra je velkou motivací
Na americkou školu jste se dostala díky tenisu. Bylo to obtížné?
Myslím, že už když mi rodiče jako malé holčičce dali do ruky tenisovou raketu, doufali, že mi sport pomůže dostat se dál. Studovat v Americe byl můj sen. Po gymnáziu jsem nastoupila na univerzitu v Pardubicích a rok se věnovala literatuře. Podat přihlášku na českou vysokou školu bylo snadné, ale najít vhodnou univerzitu v USA nikoli. Díky tenisu jsem dostala plné stipendium, ale podstatnou podmínkou byly testy z angličtiny a americké přijímací zkoušky, na jejichž základě mě přijali. Poté zbývalo dořešit požadavky Americké sportovní asociace a víza. Když jsem držela v ruce dopis o přijetí na Northeastern State University, konečně jsem tomu uvěřila.
Kde nyní žijete a po čem se vám stýská?
Bydlím v malém městě Tahlequah, které je centrem indiánského kmene Cherokee. Jsem součástí osmičlenného tenisového týmu, v němž je jen jedna Američanka. Bydlíme ve čtyřech apartmánech, což je obrovská výhoda: vaříme si samy jídlo a každá má vlastní pokoj. Máme úžasného trenéra, který se o nás stará a se vším pomáhá.
Jsem vděčná za tu příležitost, ale Jablonec mi chybí. A hodně. Prvních pár týdnů bylo těžkých. Chybí mi krásná jablonecká architektura, důvěrně známá místa, kavárny, dokonce i cesty autobusem. Stýská se mi po rodině, přátelích a překvapivě i po jídle. Člověk by čekal, že po této stránce bude mít Amerika to nejlepší, ale není to pravda. Není tu pečivo, na které jsme zvyklí, to zdejší je měkké tak, že chleba můžete zmáčknout do úplné placičky. Není nad maminčin rýžový nákyp a řízky se zelím a bramborovou kaší, o kterých sním.
Kdy jste začala hrát tenis a jak vypadá vaše příprava?
Začala jsem v šesti letech s dřevěnou pálkou v tělocvičně ZŠ Mozartova. Dlouho jsem pak trénovala v Břízkách, chvilku na Proseči. Mladší sestra je také tenistka, dlouho hrajeme spolu, poslední tři roky v Českém ráji. Máme tam skvělého trenéra, je tam klid a pěkné prostředí. V Oklahomě sezóna začne na jaře, budeme hodně cestovat a hrát proti jiným univerzitám. Abychom byly připravené k reprezentaci školy, denně máme tenisový trénink, navíc chodíme třikrát týdně do posilovny a běhat. Ve škole nicméně nemáme žádné úlevy. Chodíme na přednášky, plníme úkoly a píšeme seminární práce. Sportovní asociace nám kontroluje prospěch.
Vedle sportu jste napsala a stihla vydat knihu ze života zvláštních teenegarů, v níž tajemná dvojčata mají spasit společnost před nepojmenovanou zkázou. Kdy jste začala psát a kreslit?
Pokusy něco napsat jsem měla už na základní škole, osm let jsem chodila do ZUŠ k paní Činčarové na výtvarku. Nápady přibývaly a jeden z nich se rozvinul natolik, že jsem si řekla, že to nemůžu nechat jen tak. Tehdy se zrodil můj další sen - vydat knížku. Často bylo těžké najít si na tvorbu čas, ale hnala mě touha vše dokončit, zrodit svůj příběh, pro sebe, pro rodinu, pro všechny. Trvalo to dlouho, ale byl to úžasný pocit vidět své dílo v knižní podobě na pultě knihkupectví.
Kniha je luxusní zboží a knižní trh je přesycený tituly. Nakladatelství nechtějí riskovat a zřejmě proto raději vydají překlad nějakého zahraničního bestselleru než knihu začínající české autorky. Jak jste našla vydavatele?
Během roku v Pardubicích jsem se naučila hodně o tom, jak kniha vzniká, což mi pomohlo. Hledala jsem kontakty na vydavatelství, psala emaily a setkávala se s více či méně příjemnými odmítnutími, až jsem narazila na vydavatelství Lika klub. Od té chvíle mě čekaly další úkoly: korektury, práce na obálce a dalších věcech. Bylo to ve stejnou dobu, kdy jsem řešila odjezd do Ameriky, takže hektický rok. Jsem ráda, že mi přitom pomohli moji blízcí. Z vydavatelství vím, že na to, že jsem začínající autorka, se kniha prodává dobře. Mám z toho radost a jsem vděčná čtenářům, kteří do mě vložili důvěru. To mě motivuje k další tvorbě, ke zlepšování sebe sama.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Pracuji na druhém dílu Lantuin. Jsem teď zkušenější. Mám vymyšlený koncept ke dvěma dalším knihám. Především se teď ale budu muset soustředit na tenis a školu, abych vše zvládla.
Mluvíte o naplněných tajných snech, opravdu to funguje?
Člověk může snít každý den. Právě Nový rok je příhodným časem podívat se před sebe, nadechnout se a ucítit sílu budoucnosti. Pojmout ji jako výzvu, zahodit obavy a věnovat se tomu, co nás doopravdy naplní. Věřím, že pokud má člověk sen a udělá všechno pro to, aby se splnil, vytrvale si za tím půjde, tak se opravdu vyplní. Časem. Nesmíte však přestat věřit. Vyplnění tajných přání přeji i všem Jablonečanům.
Děkuji za rozhovor. Petra Laurin
Více o knize: www.likaklub.cz/products/lantuin-svitani-osudu/
