Zdeněk Ciller: Nikdy se nenechat zlomit

Krátce před vánočními svátky jsme se loučili s československou a jabloneckou trenérskou ikonou Zdeňkem Cillerem. Pro nás všechny – jeho svěřence, kolegy, odchovance, kamarády, konkurenty, obdivovatele, kritiky, byl ztělesněním neuvěřitelně pracovitého člověka. Patřil k těm, kteří se umějí podívat přes plot vlastní zahrádky. Pregnantně dokázal přečerpávat ty nejlepší poznatky úspěšných trenérů, byť z jiných disciplín.

K tomu pokaždé přidával vlastní nápad, invenci. A Zdeněk netoliko vymýšlel, on neprodleně konal, byl bezoddyšně akční.

Seznámil jsem se ním na sklonku roku 1964 při lyžařských šestidenních v centru Jablonce. Suverénní bouřlivák a my – parta turnovských lyžařských amatérů – jsme zírali v městském parku, jak Ciller kočíruje závod a všechny své závodníky.

Nadmíru překvapeně jsem před lety poslouchal vyprávění učitelky z obecné školy v Rovensku, jež svého žáka Cillera charakterizovala jako uzavřeného až plachého hošíka. Než promítněme si jeho osobitou životní pouť: je to střídavý sled bravurních úspěchů, lapálií, halasných kousků, kumštu. Často nadchnul, sem tam šokoval.

Čas se jaksi scvrkává, když nahlížím na Zdeňkovu pouť mezi vodáckými skauty. Ve 24 letech vítězí v kanoi na distanci České Budějovice Praha po Vltavě, rok nato v mixu veze spartakiádní štafetu z Železného Brodu po Jizeře do Čelákovic, kde obrací a proti proudu Vltavy zcela grogy připlouvá do Prahy. V té době se rozvíjí jeho odolnost a houževnatost. V roce 1963 přebírá post vedoucího trenéra jablonecké lyžařské základny, o tři sezóny později už je trenérem ženské reprezentace. Kariéra u národního týmu je burácivá horská dráha. Pětkrát ho odvolali, vždycky se díky sportovní posedlosti a trenérské umanutosti dokázal k reprezentaci vrátit. Přesto jeho aspirace většinou visely nad realitou. Dlouhou šňůru klasických sezón vystřídal biatlon. V zimě 1990 přiváží stříbro se štafetou mužů z MS. Poté prohlásil: „Co vezmu, s tím přivezu medaili, dejte mi fotbalisty a uvidíte.“

Svérázné činy přinášely konflikty, problémy, a to na obou pólech tehdejšího, vlastně i dnešního politického světového spektra – v USA i SSSR. Charizmatická osobnost s neposednou krví, nesmlouvavě se peroucí o své názory, nápady, postoje. Prosazoval velkorysé plány, vše precizně připravené, navíc měl po ruce střízlivější varianty a vítězil: tratě na Jizerce, ve Mšeně, asfaltové kolečko, lyžařský stadion. Pracoval důsledně, nebojácně. Domovský klub přivedl 13ī v řadě k titulu mistra ligy smíšených družstev. V Jablonci nastavil špičkové výsledkové plató a držel ho nahoře. Byl z prvních, kteří objevili a prosadili zárodky práce realizačního týmu – lékař, terapeut, servisman. Sám byl neškoleným psychologem a dovedl svěřencům vnutit svou vůli. Metody a prostředky směřovaly k jedinému cíli – výsledku. Prosazoval se tvrdou náturou, položenou mnohdy na hranu, někdy i za ni.

Výkony a výsledky, které se pod Zdeňkovou taktovkou rodily, byly v osmdesátých létech nebetyčné. V sezóně 1981/82 tři ženy v první sedmičce celkového pořadí, o rok později tři ženy mezi prvními devíti. V obou jmenovaných ročnících skončila Květa Jeriová třetí, o rok později byla čtvrtá. Oslnil čtyřmi medailemi na třech ZOH: 1972 v Sapporu bronz Heleny Šikolové, Lake Placid v osmdesátém bronzová Květy Jeriové, 1984 znovu bronz Květy, navrch bomba – druhé místo štafety Paulů, Švubová, Svobodová, Jeriová. Nádhera!

Výstižnou vertikálu trenérského umu a životní spirály Zdeňka Cillera výstižně shrnula trojnásobná olympijská medailistka Květa Jeriová: „Ciller dokázal doslova zbláznit lidi. Mně dodal potřebné sebevědomí.“

Zdeněk byl ve všech směrech nekopírovatelný unikát. S náturou workoholika se vracíval do rodinné oázy; tady se radoval, okříval, dobíjel. Obklopovaly ho ženy jeho života – manželka Milena a dcerka Míša, obětavé a pomáhající, mezi nimi si lebedil. Nenasytně miloval a zbožňoval všechna vnoučata, která jsou velikým světlem a pýchou jeho duše. Pro náš bílý sport jsi, Zdeňku Cillere, odvedl neuvěřitelný kus práce; nikdy na tebe nezapomeneme.

Zdeňku, nezbývá, než za lyžaře zřetelně pronést tvoje životní krédo – Nikdy se nenechat zlomit! Ať tě provází i na druhém břehu…

Aleš Suk