Vladimíra Jakouběová - Měli bychom být k sobě i přírodě pokornější
Kdo vás v životě nejvíce ovlivnil?
Byli to hlavně moji prarodiče. Hlavně děda. Byl sklář a hudebník, odmala mě vedl k hudbě a kumštu. Přivedl mě taky k Vladimíru Komárkovi, který mě připravil na střední školu. Rodiče byli ekonomové, také jsem o tomto oboru uvažovala, ale při rozhodování, na jakou střední školu, nakonec zvítězilo výtvarno. Přispěla k tomu i skutečnost, že s ne zrovna dobrým kádrovým profilem (dědeček živnostník) jsem musela trochu dál od domova. Proto jsem šla studovat do Bechyně keramickou školu.
Ve studiích jste pokračovala v Brně?
Práce s hlínou mě bavila, ale ještě víc mě bavily dějiny umění. Na doporučení kantorů jsem proto pokračovala ve studiu dějin umění a národopisu. Na obou katedrách byli báječní kantoři, vedle teorie nás učili pracovat v terénu. Myslím, že mi v Brně dali výborný základ pro budoucí práci. Studia jsem ukončila doktorátem z dějin světového umění, ale to už jsem pracovala v turnovském muzeu. Když jsem ukončila 4. ročník, uvolnilo se tu místo. Chtěla jsem se vrátit domů, a tak jsem bez váhání nastoupila. Poslední ročník a doktorát jsem dělala při zaměstnání.
Jaké byly vaše začátky?
Nastoupila jsem v roce 1979 jako metodik pro kronikáře, o rok později jsem převzala sbírku etnografie a uměleckého řemesla. Mám ji na starosti dodnes. Sbírka je to úžasná, ale před mým příchodem s ní řadu let nikdo nepracoval. Chyběl depozitář, část sbírky nebyla zaevidována a hlavně určena. Začínala jsem prakticky od začátku, a to mě hodně bavilo.
U toho ovšem nezůstalo…
Už na fakultě jsem se zabývala lidovou architekturou. Ta místní patří k nejkrásnějším u nás. Proto jsem ji od počátku 80. let začala dokumentovat. Díky tomu mám dnes databázi, která obsahuje fotografie archivní i současné, kresby i další dokumenty. Pravidelně ji doplňuji, vždycky objevím něco, co v ní ještě chybí.
Kdy jste se stala ředitelkou?
V roce 1986 jsem začala ředitele zastupovat, pak jsem šla na mateřskou a po návratu z ní jsem k práci odborného pracovníka získala i ředitelskou židli. Muzeum nemělo na další pracovní úvazek peníze a musím říct, že mně to vyhovovalo, nechtěla jsem se odborné práce vzdát. Taky jsem chtěla pokračovat v projektech na Dlaskově statku a v práci v terénu. Tím, že jsem studovala na Moravě, jsem měla k folkloru, tradicím a řemeslům velmi blízko. Chtěla jsem vrátit do života lidí to, co bylo za minulého režimu potlačeno, začala jsem organizovat akce, na kterých jsme se vraceli k obyčejům našich prarodičů. Podařilo se mi díky tomu vrátit některé obřady a zvyky do vesnic i malých měst.
Co vše se vám v muzeu podařilo?
Za těch 33 let toho bylo docela dost. Nebyla to jen moje zásluha, ale i skvělé party, kterou jsem dala dohromady. Pracovala jsem s kolegy, kteří patřili ke špičkám ve svém oboru, měli skvělé nápady a zároveň byli schopni je realizovat. Na výsledcích naší práce je to znát. Podařilo se nám zrekonstruovat objekty, které máme ve správě, dát do pořádku sbírky, připravit řadu vynikajících výstav, publikovat. A to i v době, kdy bylo velmi těžké muzeum ekonomicky zabezpečit. Přesto, že jsme hned po revoluci začali vedle hlavní činnosti podnikat, podávali jsme každý rok řadu grantů, nebylo to jednoduché. O to víc si vážím, že do toho se mnou vždycky všichni šli.
Z čeho máte největší radost?
Mojí srdcovkou je Kamenářský dům postavený v zahradě muzea. Dům, který původně stál na Havlíčkově náměstí, byl zbořen, ale podle dokumentace jsme postavili jeho věrnou kopii. Jeho provoz jsme zahájili expozicí ze sbírek Jany a Josefa V. Scheybalových, které naše muzeum v roce 2010 získalo. Jsem velmi ráda, že jsme postavili novou expozici Horolezectví, což je jedinečný projekt nejen v rámci České republiky. Těch radostí bylo mnoho, třeba taky zapsání perliček z Poniklé na Reprezentativní seznam kulturního dědictví lidstva UNESCO.
V muzeu jste byla 33 let, jaké jsou další plány?
Předávala jsem muzeum s opravenými objekty, s kvalitním týmem. Muzeum jsem chtěla předat ve stavu, za který bych se nemusela stydět i proto jsem si dovolila zde zůstat. Jedním z důvodů, proč jsem zde chtěla zůstat, je přání dokončit některé velké projekty, např. restaurování sbírek.
Práce vás bavila, měla jste čas na rodinu, na koníčky?
Manžel říká, že se oženil s muzeem, a ne se mnou. Chtěla jsem mít velkou rodinu, ale nebylo mi přáno. Mám dva syny, jednoho vyvdaného, druhého vymodleného, ale oba, i jejich rodiny, mám stejně ráda. Nejsem velký spáč, stačí mi pět hodin spánku denně. Snad i proto jsem zvládala starost o syna i o domácnost. S manželem máme řadu společných zájmů, např. lidové stavitelství. Jezdili jsme do terénu, on fotil, já dokumentovala. Pomáhal mi s vydáním knížek i s výstavami. Oba máme rádi Řecko, kam se rádi vracíme, stejně jako s dětmi a vnoučaty na Šumavu. Vracím se ráda k moudrosti babiček, čím jsem starší, tím víc obdivuji jejich praktiky, životní zásady, které jim vnášely řád do života. A taky si vážím jejich pokory k životu i přírodě. Snažím se chovat stejně.
Jiří Endler
