Tváře sametu vzpomínají na listopad 89
Před 35 lety se změnil tok českých dějin, po sametové revoluci Česká republika přešla nenásilnou cestou od totality k demokracii.
V Jablonci nad Nisou, podobně jako v dalších československých městech, probíhaly různé občanské aktivity, které podporovaly snahy o politické změny. I v našem městě se uskutečnily demonstrace a občanská shromáždění, včetně generálních stávek, které byly součástí širšího protestního hnutí v zemi. Místní obyvatelé se připojovali k výzvám k pádu komunistického režimu a žádali demokratické změny. Město zažívalo atmosféru naděje a solidarity, lidé se spojovali proti vládnoucí moci bez násilí. Občanské fórum, které se ustanovilo po vzoru pražských iniciativ, hrálo klíčovou roli v organizaci protestů a ve snaze o dialog s vládními představiteli. Osobností, jež se zapojily, byla celá řada. Dnes v rámci 35. výročí představujeme čtyři tváře, které byly vybrány jako pamětníci jabloneckého sametu v rámci příběhů do programu Post bellum – Paměti národa Severní Čechy.
Petr Louda: Lidé na sebe byli slušní
Jednou z osobností doby kolem 17. listopadu 1989 byl tehdy jedenatřicetiletý Petr Louda. Rodák z Jablonce vyrůstal v dvojjazyčné česko-německé rodině a je potomkem původních obyvatel Jablonce nad Nisou, kteří v Libereckém kraji žili a poctivě pracovali. Po staletí.
Co jste dělal před sametovou revolucí?
Vzhledem k tomu, že jsem byl potomek českých živnostníků a německých katolíků s příbuzenstvem v západní Evropě, z rodiny, která se silně vymezovala proti okupaci roku 1968 a jednoznačně vyznávala národní hrdiny, nemohl jsem si až do roku 1989 zaměstnání, jež by mne naplňovalo, vybírat. Po vojně jsem pracoval v Metrostavu jako zámečník a svářeč. Koncem 20. století až do roku 1992 v JZD Lučany n. N. také jako svářeč, později jako požární a bezpečnostní technik.
Kdy jste se zapojil do událostí souvisejících se 17. listopadem?
Nesměle jsem se zapojil již v neděli 19. listopadu večer. Navštívil mne soused, student David Červeň, s dotazem, zda-li vím, že v Liberci bylo jakési shromáždění, protestní pochod. Po zákroku pražských represivních, mlátících policejních složek proti bezbranným studentům. Druhý den jsme spolu s dalšími sedmi před radnicí u telefonní budky zapálili svíčky na podporu studentů v Praze. Jablonecké STB nás okamžitě zadrželo a odvedlo na opravdu nepříjemný výslech. V úterý 21. 11. se nás na stejném místě sešlo už cca 300. A ti stejní příslušníci STB byli opět připraveni nás zajistit, ale už nenašli tu odvahu vstoupit do 300členného davu. Ve středu 22. 11. bylo Mírové náměstí plné nadšených lidí. Byl jsem vybrán, abych bez mikrofonu přečetl studentskou výzvu, která mimo jiné vyzývala k odstoupení Gustava Husáka a de facto celé tehdejší tvrdě nomenklaturní komunistické vlády. V ten den bylo na náměstí zvoleno koordinační centrum OF včetně mé osoby.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Velmi rád vzpomínám. Lidé na sebe byli všude slušní, milí, hodní, usměvaví. Byla to neskutečně nádherná doba, kdy si lidé mezi sebou vzájemně a nezištně pomáhali. Vlastně v celé republice. Tato euforie u mne a u mnoha lidí přetrvávala do prvních svobodných a demokratických voleb 30. 6. 1990, kdy tehdejší KSČ obdržela v tajných volbách pouhopouhých 10 % hlasů. Mezi lidmi zavládla obrovská radost. Záhy přišla první studená sprcha, když si svobodně zvolení poslanci odsouhlasili dlouhé prázdniny a vysoké platy. Už tenkrát. Po prázdninách byly nejdiskutovanějšími problémy uniformy hradní stráže a nový název Československé republiky. A bylo po mé polistopadové euforii.
Naplnily změny vaše očekávání, či jste si něco představoval jinak?
Vládám ČR bych přál, aby konaly tak, aby měly u občanů ČR přirozenou úctu a respekt. Aby občané naší republiky byli na naši zemi hrdí a doma šťastní. Celé Evropě a celému světu přeji trvalý mír. Přeji si, aby moje skromná přání byla realitou, nikoliv utopií.
Zbyněk Šolc: Byla to doba plná euforie
Jednou z mnoha tváří jablonecké sametové revoluce byl tehdy třicetiletý Zbyněk Šolc.
Co jste dělal před sametovou revolucí?
Před rokem 1989 jsem pracoval v budově jablonecké knihovny v audiovizuálním středisku, kde jsem se podílel na výrobě a následném promítání naučných a vzdělávacích programů. Tyto programy se promítaly zpětnou projekcí pomocí deseti diaprojektorů a 16mm nebo 35mm promítačky na pět pláten současně. Zároveň jsem jezdil po večerech jako diskžokej po klubech a vinárnách severočeského kraje.
Kdy jste se zapojil do událostí souvisejících se 17. listopadem?
Do událostí po 17. 11. jsem se vlastně zapojil náhodou, když jsem se objevil před jabloneckou radnicí a slyšel Libušku Hájkovou, jak mluví přes megafon o tom, co se stalo v Praze. Bylo jí špatně rozumět, a tak jsem dojel do garáže a přivezl jsem před radnici diskotékovou aparaturu a dal Libušce do ruky mikrofon. Od té chvíle jsme společně každý den od 16 hodin byli před radnicí a četli jsme lidem všechna prohlášení, která jsme dostávali od studentů, kteří nám je vozili z Prahy.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Byla to doba plná euforie a asi si nikdo z nás neuvědomoval, v jakém jsme nebezpečí a že když to nevyjde, tak nás všechny zavřou. Nebyl ale čas nad tím přemýšlet, události se vyvíjely hrozně rychle.
Naplnily změny vaše očekávání, či jste si něco představoval jinak?
Určitě jsem moc rád, že se u nás vše změnilo. Stačí se podívat kolem sebe a každý soudný člověk vidí, jak se mění obce a města přímo před očima. Všichni jsme si v té době mysleli, že se najednou budeme mít všichni dobře, ale díky dlouhodobé devastaci ze strany KSČ a Ruska to potrvá ještě mnoho let, než se probudíme a začneme si vážit svobody a demokracie.
Petr Hájek: Co jsem činil, bylo spontánní
Dvacet devět let bylo Petru Hájkovi, další tváří polistopadových události roku 1989 v Jablonci nad Nisou.
Co jste dělal před sametovou revolucí?
Byl jsem zaměstnanec Divadla F. X. Šaldy v Liberci, a to jako člen skupiny prvních houslí v orchestru. Dále jsem byl jako houslista členem dalších hudebně komorních uskupení – Jablonecké barokní trio, Liberecké kvarteto, Salonní sextet Salset v Liberci, bluegrassová skupina Bluegrass Band (později Modrotisk). Zároveň jsem vyučoval hru na housle a na zobcovou flétnu v ZUŠ Tanvald. Prostě živil jsem se hraním na housle.
Kdy jste se zapojil do událostí souvisejících se 17. listopadem?
Přesně v den, kdy byla v Praze brutálně potlačena studentská manifestace, kdy uprostřed operního představení Nabucco přišli na jeviště kolegové činoherci a před publikem oznámili, co se děje v Praze. Ještě týž večer jsem s kolegy vyrážel do Prahy sbírat pro Liberec a Jablonec informace o aktuálním dění.
Jaká byla vaše role v době změn a kdo s vámi spolupracoval?
Záhy moje role přerostla ve výkonnou spojku či kurýra, každý den, někdy až třikrát denně i v noci, jsem pendloval mezi Libercem, Jabloncem a Prahou a vozil jsem informace, letáky, aktuálně cyklostylované publikace, ale hlavně tehdy populární umělecké osobnosti (např. Wabiho Daňka nebo Karla Zicha), a také vůdčí osobnosti studentského hnutí, či lidi z pražských továren apod., kteří pak v jabloneckém a v libereckém divadle před plnými hledišti informovali, besedovali, vysvětlovali a burcovali. Vozil jsem potom z Prahy do Jablonce a Liberce malý informační čtyřstránkový leták s názvem Informační servis, jehož vydání pak přerostlo v časopis Reflex, zprvu na novinovém papíře a černobíle. Balíky Reflexu jsem vozil také do Brna, kde jsem studoval hru na housle. U mě doma pak posléze vzniklo jablonecké Občanské fórum, v podstatě centrum organizace revolučního dění v Jablonci nad Nisou. Vzpomenu si třeba na Petra Loudu, Zbyňka Šolce nebo na Michala Sehnoutku, je to už dlouho, určitě tam bylo více lidí. V Praze jsem nejvíc spolupracoval s Viktorem Parkánem, který se později stal poradcem Václava Havla.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Vzpomínám rád, ale zřídkakdy. Všechno tak rychle uteklo a životní náplň se záhy zase změnila ve starosti o rodinu, bydlení, práci, prostě nastal běžný život. A to trvá dodnes. Nikdy ale nezapomenu na příhodu přímo uprostřed revolučních dní, kdy jsme s kamarádem, horolezcem Tomášem Marčíkem, tajně za tmy vylezli na jabloneckou radniční věž, kterou jsme těsně pod ochozovým balkónem ovinuli obří trikolórou. Tu nám ušily naše holky (kamarádky, manželky), které s námi veškeré dění sdílely stejnou měrou. Pamatuji se, že byla šílená vichřice a déšť se sněhem, a my jsme pomocí karabin, provázků a lan ohromnou trikolóru přivazovali. To jsem měl opravdu strach. Ne z toho, že by nás odchytli esenbáci, ale abychom nespadli dolů na náměstí.
Naplnily změny vaše očekávání, či jste si něco představoval jinak?
S odstupem času si člověk uvědomuje, že to, co činil v průběhu sametové revoluce, bylo spontánní, nikdo z nás tehdy neměl nějaké vyšší vzletné cíle. Chtěli jsme se hlavně zbavit nenáviděného režimu a žít normální a svobodný život uprostřed svých blízkých. Toť vše.
Libuše Vrtišková Hájková: Jsem optimista i naivní idealista
Jednou z žen, která se zapojila do revolučního dění sametu, byla tehdy šestadvacetiletá Libuše Vrtišková Hájková.
Co jste dělala před sametovou revolucí?
V období mezi mým datem narození a rokem sametové revoluce jsem vyrůstala v rodině, která mě vedla na rozdíl od škol, kde jsem se učila a studovala, k poznání naší skutečné historie a k jiným hodnotám, než nám byly společností předkládány. Těsně před revolucí jsem byla učitelkou literárně dramatického oboru v Lidové škole umění v Jablonci nad Nisou, v té době na mateřské dovolené. Díky přátelům v Praze jsem aktivně sledovala všechny události kolem Palachova týdne apod. V pátek 17. listopadu 1989 jsme byli s manželem Petrem Hájkem v Divadle F. X. Šaldy na opeře Nabucco Giuseppe Verdiho, která svým obsahem velmi koresponduje s touhou řady lidí před revolucí. Tam diváky uprostřed představení seznámili herci z činohry s tím, co se děje v Praze.
Jaká byla vaše role v době změn a kdo s vámi spolupracoval?
Ve čtvrtek 23. 11. jsem se z vůle shromáždění občanů na Mirovém náměstí v Jablonci nad Nisou stala jednou z mluvčí tam zvoleného Občanského fóra. Moje role byla především interpretační, neb jsem na náměstí, a posléze v divadle, předčítala materiály z centra OF, které vozil manžel z Prahy. Podílela jsem se společně se zvolenými občany na vytváření zázemí pro práci OF, struktury koordinačního centra OF v Jablonci a přípravě generální stávky. Posléze jsem spolupracovala s řadou aktivních lidí z různých oborů, s Petrem Hájkem, Petrem Loudou, Zbyňkem Šolcem, Lubomírem Buškem, p. Hrachem, Petrou Malou, Milenou Zvěřinovou, doktorem Gallem, Václavem Vostřákem, Vladimírem Opatrným, Jiřím Musilem, Lubomírem Paldusem, Vladimírem Kahánkem, Josefem Vedralem, Petrem Vališem, Vlastimilem Staňkem, Miroslavem Matuškem, Karlem Pelantem, Lubošem Antonínem, Magdou Fořtovou, Hanou Palátovou, Pavlem Žurem, Pavlem Wintrem, Janem Strnadem, Milanem Kozákem, p. Firbasem, Milanem Šebkem, Jaroslavem Kočárkem, Františkem Kordačem, Václavem Kopeckým, Vítem Sekelským, V. Kozákem, Josefem Jerie, Jiřím Bízou, A. Trešlem, L. Linkou, p. Šimůnkem, P. Procházkou, J. Drábkovou. Toto je většina, která byla v organizační struktuře OF, v jednotlivých sekcích.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Vzpomínám na ni jako na hektickou dobu, plnou nadějí, aktivit, spolupráce, vášní, nových přátel, ale i výhrůžek a opovrhování. Jsem ráda, že přišla, že jsem ji zažila a měla tu čest podílet se na posunu událostí k naději na svobodnou společnost. Navždy asi zůstane v mé paměti i srdci jako jedna z nejsilnějších emocí v mém životě.
Naplnily změny vaše očekávání, či jste si něco představovala jinak?
V dnešní době mě někdy přemáhá termín „Ukradená revoluce“, jsem však optimista a možná i naivní idealista a přeci jen se těším z toho, že žijeme své životy ve svobodné zemi, v míru a patříme do lepší časti světa, třebaže se kultura naší společnosti i politická scéna často brodí ve verbálním i morálním bahně. Vím, že česká společnost je čím dál skeptičtější a bojí se ztráty nebo omezení svobody, ale já věřím, že svobodu jako takovou si nese člověk v sobě a je na něm, jak s ní naloží. Když je ještě svoboda i kolem člověka, je to výjimečně dobré místo k životu. (end)
