Petr Tulpa - Každého do určité míry formuje prostředí, ve kterém žije

Rodák ze Vsetína vyrůstal v Brumově-Bylnici. Absolvoval Gymnázium ve Valašských Kloboukách, poté vystudoval PřF UP v Olomouci v oboru M-Z. V roce 1983 se přestěhoval do Jablonce n. N. V roce 1990 se stal zástupcem ředitele Gymnázia U Balvanu, od roku 1996 zástupcem ředitele Gymnázia Dr. Antona Randy, kde od roku 2000 také řediteloval. Zastupitelem města je od roku 2002, v letech 2006–2010 byl starostou města a do roku 2012 místostarostou, v roce 2012 byl zvolen zastupitelem Libereckého kraje, 2012–2016 pracoval jako radní resortu sociálních věcí a zdravotnictví, v letech 2016–2020 jako náměstek pro školství, sport a zaměstnanost. Dnes je opět náměstkem hejtmana v resortu sociálních věcí. V Libereckém kraji vždy kandidoval za Starosty pro Liberecký kraj.

Proč jste vstoupil do komunální politiky?

Po roce 1989 jsem zahořkl a v politice skončil, a to díky věcem, které jsem se dozvěděl, ale to neznamenalo, že jsem se přestal zajímat o veřejné dění. Věnoval jsem se školství, sportu a pozlátku politiky dlouho odolával. V roce 2002 mě oslovila Soňa Paukrtová, abych podpořil hnutí Domov nad Nisou. Líbilo se mi to, protože mi nenabídli partajnictví a nemusel jsem se řídit „stranickou“ disciplínou. Mohl jsem své názory a pohledy na svět říkat svobodně a bez korekcí.

Čemu jste se v komunální politice věnoval v minulých letech a čemu dnes?

Z počátku jsem se nejvíce věnoval oborům, ve kterých jsem měl přehled. Spíše těm humanitním, zejména školství a sportu. Později jsem se zapojil do sociálních věcí, zdravotnictví i kultury. Věnuji se oborům, do kterých „vidím“ hlouběji, ale mám i obecné znalosti o mnohých dalších, včetně například ekonomiky samospráv.

V mládí jste se rozhodl pro roli kantora, proč?

Co se týče učitelování, každého do určité míry formuje prostředí, ve kterém žije, a já měl vzor v rodině. Teta byla učitelka, vzdělaná a přesvědčivá, často byla u nás, mluvilo se o škole a mě to bavilo. Bavila mě práce s dětmi, při které občas vidíte výsledky, někdy hned, a další třeba až za „x“ let, kdy zjistíte, že to, co jsem předal mladým ve výuce, mělo smysl. Takže u mě byla volba jasná. Řekl jsem si: „Petře, budeš učitelem.“

Blízko máte také ke sportu, bylo tomu vždy tak?

Právě, že ne. Paradoxně mě sport oslovil až v Jablonci. Když jsem v roce 1983 přišel, koukal jsem kolem sebe, co se tady děje. Tady sportoval prakticky každý. Dodnes si vzpomínám na příhodu, kdy jsem ve své naivitě kývl na to, že budu trénovat dívčí volejbal (pod vlivem zájmu obou dcer – pozn. redakce). Myslel jsem si, že to je snadné, obejdu dvě – tři třídy v základních školách, naberu děti a začneme. Pokusy byly marné. Na otázku, kdo chce hrát volejbal, se nikdo nepřihlásil, a na otázku, kdo dělá nějaký sport, se přihlásila většina. To mě zaujalo a uvědomil jsem si, jak je sport ve městě rozšířený. Nakonec se mi základ týmu podařilo sehnat. Tonda Ottis a Standa Dubský se nás „ujali“ a my navázali na tradici jabloneckého ženského volejbalu.

Odešel jste ze školství do politiky, stýská se vám?

Hodně. Myslím si, že v životě nikdy nevíte, co vám sedí nejlépe, a až teprve s přibývajícím věkem zjistíte, v čem je vaše kvalita. Já na sklonku své politické kariéry už vím, že odborně mi bylo nejlépe jako učiteli ve třídě a v náplni volného času jako trenérovi.

Konec politické kariéry? Vy se vrátíte do školy a k trénování?

Tak o tom, že již nebudu kandidovat v následujícím komunálním období, hodně uvažuji. Myslím, že by si svoje město měli začít řídit mladší. K trénování se nevrátím, v tom mám jasno. Starší dcera žije v Anglii. Hraje klasický i beach volejbal a uvažuje o trénování dětí. Občas vysvětluje, proč si myslí, že jiné země mají lepší dospělé reprezentace než naše, přitom české mládežnické týmy v mnohém ty zahraniční převyšují. Podle ní, a já s ní souhlasím, máme zakořeněnou špatnou metodiku tréninku a nejsme ochotni ji měnit. Je třeba do tréninku vnést jiné prvky a nové metody a to se netýká jen volejbalu. A zda se vrátím ke školství? Na tuto otázku si v odpovědi nechám odstup. V současné době mám s tím, kam míří školství, docela problém, asi bych bojoval za výraznou změnu školského systému. Tluče se ve mně frontální klasický typ výuky s rádoby moderními, nesvázanými vzdělanostními postupy. Chybí mi tu odpovědnost a motivace žáků. Bylo by to na dlouhou diskuzi.

Jste časově velmi vytížený, máte volný čas?

Mnoho ne. Objevil jsem krásu elektrokola, najednou je mnoho míst, kam se dá dojet na kole, miluji vinnou filosofii a rád ochutnávám vína z Moravy i Čech. Občas „otevřu“ knížku v moderní elektronické čtečce. Knihy už moc nekupuji, ale pořád mám doma okolo tří desítek titulů různých skandinávských detektivek od autorů Jo Nesbo, Lars Kepler, Stieg Larsson, případně Henning Mankell. Za nejlépe strávený čas však považuji ten s vnoučaty a pohodu rodinných setkání. Já k tomu ještě přidávám návrat k tradicím, dokonce mě přijali do spolku N55+ (Nisanka pro všechny starší 55 let – pozn. redakce), atmosféru kolových jízd s přáteli i čistě pánských spanilých jízd po oblastech českých. Občas se snažím hodnotit náš svět v partě bývalých i stávajících ředitelů středních škol. Myslím, že se nenudím.

Jak vnímáte současný Jablonec?

Bohužel, bez růžových brýlí. Osobně mě trápí „spící“ rozvoj bytové výstavby, zejména výstavba rodinných domků. Nové byty se nestaví, lidé se nechtějí stěhovat do starých rekonstruovaných, chtějí nové moderní bydlení. To v Jablonci chybí. Také jsou zde historické „vředy“, jako například: městské lázně, bývalá dětská nemocnice, stará knihovna, nevyužitá příležitost s bývalou porodnicí, špatná dopravní prostupnost a jaksi neuchopený cestovní ruch. Mrzí mě, že se s tím mnoho neděje. Ale ano, hlásím se k tomu, je to i můj dluh. Jsou samozřejmě i pozitiva, je jich dost, ale méně než těch, které zůstaly anebo u kterých je otazník v budoucím rozvoji města.

Jaký je Petr Tulpa?

(smích…) Opotřebovaný neustálými názorovými střety, tvrdohlavý, tlustý, uvnitř mysli dobromyslný, nejdříve věří a pak pyká za důvěru, už se nechce moc měnit, rád pracuje s lidmi, není žádný revolucionář na barikádách, je beran, který dlouho mlčí, nerad se podřizuje, je nakloněn dohodám a kompromisům, nezapomíná, má rád vize, a to i různě praštěné.

Jiří Endler