Ondřej Rybář - Mám rád určité výzvy
Byl jste závodníkem, kterého z úspěchů si ceníte nejvíce?
Závodník jsem byl, ale začal jsem relativně pozdě. S biatlonem jsem přišel do kontaktu až na sportovním gymnáziu v Jablonci nad Nisou a s aktivní činností jsem přestal při studiu na vysoké škole. Těžko ocenit nějaký výsledek. Pro mě byl asi dost důležitý mistrovský titul v dorostenecké kategorii, který mě hodně motivoval do dalšího tréninku.
Trenérem jste se stal v poměrně brzkém věku, proč?
Někdy člověk musí udělat zásadní rozhodnutí. Už během studentských let jsem pomáhal s tréninkem žáčků a dorostu. Pak přišla nabídka trenérského místa ze seniorské reprezentace. K mé volbě trochu přispěly i zdravotní a osobní okolnosti. Mám rád určité výzvy a taky jsem k tomu směřoval studium.
K reprezentaci jste přišel před ZOH ve Vancouveru, kde se týmu příliš nedařilo. V té době se hovořilo i o angažování zahraničního trenéra, nakonec jste dostal důvěru vy. Byla to pro vás výzva?
Byl jsem u biatlonu již dříve, ovšem v jiné roli. Jak jsem již předeslal, výzva to byla určitě a měla i docela reálný cíl. Navíc, druhotným cílem bylo dokázat, že doma máme také schopné lidi.
S jakými plány jste k reprezentaci šel, co jste změnil a na co jste kladl největší důraz?
Jaké jiné plány může trenér mít, než aby jeho sportovci uspěli? Hlavně se povedlo sestavit dobrý tým, a to včetně toho realizačního. Těžko se dá říct, na jakou část byl kladen největší důraz. Myslím, že podstatou úspěchu je opravdu tvrdá dřina sportovců a zodpovědný přístup týmu kolem nich.
První výsledky přicházely, věřil jste nebo doufal, že přijdou právě na ZOH v Soči?
S úspěchy, které postupně přicházely, sílila naděje, že by vytoužená medaile mohla přijít. Doufal jsem a věděl, že sportovci mohou uspět. Na druhou stranu vím, jaké detaily často rozhodují a jak úzká je hranice mezi úspěchem a prohrou. Tentokrát jsme byli v naprosto jiné situaci a odjížděli s několika sportovci, kteří měli opravdu reálnou šanci uspět. To byl i můj sen, zažívat ten pocit několika nadějí během závodů a nespoléhat pouze na jednotlivce, na kterém je postaven úspěch celého sportu.
Vaše práce je časově velmi náročná, kolik času trávíte mimo domov?
To je asi největší úskalí trenérské práce. Pokud bych to měl vyjádřit číselně, jsou to asi tři čtvrtě roku. Doma mám rodinu, která se opravdu musela výrazně uskromnit. Rád bych jim to alespoň trochu vynahradil.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že po sezoně chcete víc času věnovat rodině, znamená to, že uvažujete o ukončení trenérského angažmá?
Nikdy si nemůžete být stoprocentně jistý, co bude, ale nějaké rozhodnutí budu muset udělat. Bude to asi opravdu těžké rozhodování, protože vztahu, který se sportovci mám, si ohromně vážím. Ovšem tátu, který je doma, potřebuje rodina taky.
Pokud ano, víte co budete dělat?
Plány zatím nemám, ale nějaké možnosti jsou. Myslím, že pokud někdo má zájem pracovat, tak si práci vždycky najde.
Pokud budete mít jen „dovolenou“, jak dny volna prožijete a kdy se opět pustíte do přípravy?
Prostoru na dovolenou moc není. Jakmile jedna sezona končí, už téměř začíná přípravné období na novou. Bývá to duben, do kterého se snažíme porovnat určité povinnosti a regeneraci. V květnu vše začíná nanovo. Potom za celý rok mají sportovci pouze čtrnáct dnů na opravdovou dovolenou. Já bych chtěl s rodinou na pár dní k moři, trošku se ohřát. A synovi slibuji už dva roky dovolenou v Českém ráji v duchu filmové klasiky: „Víš co, viď…“ – „Tati, ty seš prostě celej já.“
Máte ještě další své trenérské sny a motto, kterým se řídíte?
Trenérské sny se mi do jisté míry splnily při domácím MS v Novém Městě na Moravě a také na ZOH v Soči, i když se přiznám, že jsem přeci jenom chtěl slyšet českou hymnu na ZOH v podání českého biatlonu. Ale i jen vidět stoupat českou vlajku pod olympijským ohněm je něco úžasného, navíc umocněno pocitem, že jste malou součástí toho „fungujícího stroje“. Motto je relativně jednoduché: Sni svoje sny a dělej maximum pro to, aby se ti splnily.
Jiří Endler
