Ondřej Haken - Volupsije je moje druhá rodina

Život Ondřeje Hakena je spojen s legendární country kapelou Volupsije, ve které působí od roku 1977. Je rodákem z Liberce, který si v životě prošel mnoha profesemi, od elektrikáře a jiné manuální práce přes projektanta, pojišťováka, ředitele makléřské firmy až po podnikatele ve zpracování dat. Dlouhá léta je kapelník a manažer skupiny Volupsije, která slaví 55 let své existence.

Jak jste se stal country muzikantem?

Jako většina kluků jsem zkoušel kytaru. V 15 letech jsem začínal v big beatu, když jsme se stejně starými kamarády založili skupinu a hráli. Vyučil jsem se elektromontérem, při práci jsem si udělal večerní střední školu a do toho jsem hrál. Hodně mladý jsem se oženil a s hraním jsem seknul. Ale hudba mi chyběla a v roce 1977, když mi bylo 24 let, jsem začal hrát ve Volupsiji.

Kdo vás do kapely přivedl?

Vlastně manželka. Její bratranci ve skupině dříve hráli. Chodil jsem na zkoušky a na vystoupení, až jsem se stal součástí kapely. Nejprve jsem dělal zvukaře, trochu zpíval, postupně jsem přidal harmoniku a textování. Když po revoluci odešel a později umřel kapelník Jirka Němeček, převzal jsem jeho úlohu já.

Kolik se v kapele vystřídalo lidí?

Myslím, že minimálně 55, jen za dobu mého hraní to bylo tak 50 muzikantů. Někteří odešli, protože je pohltilo podnikání či zaměstnání, některé si vzal čas. Většina muzikantů byli chlapi, neboť z počátku převládl názor, že ženské do kapely nepatří, protože to dělá zlou krev. Ale časem nás právě ženy přesvědčily o opaku. Bylo to v době, když ve svých 50 letech (po třiceti letech v kapele) odcházel Karel Lukeš, protože si usmyslel, že je starý. Za sebe jako náhradu přivedl zpěvačku Katku Rudolfovou. Dnes s námi zpívá i její dcera Karolína a postupně přichází generační obměna, nikoli revolucí, ale evolucí. Kapela pomalu stárne, přicházejí mladší, i když i to je trochu eufemismus, když těm mladším nováčkům, kromě Karolíny, je kolem 50 let.

Jste kapelník, zpěvák, manažer – není to náročné?

Je a velmi. Nějakého nadšeného a schopného manažera, který by nás zastupoval, bychom uvítali. Přeci jen práce kolem kapely je opravdu dost, a navíc není moc dobré jako kapelník jezdit a nabízet vlastní kapelu. 

Kde hrajete, jaké publikum si vás nachází?

Mívali jsme vždy nějakou domovskou scénu. Nejslavnější byla Černá Studnice, kde jsme hráli každý pátek 11 let. Později jsme pravidelně hrávali U Toníčka na Maxově i na dalších místech. Všechna se ale postupně změnila v pohostinské lokály a nikde nechtějí riskovat pravidelná hraní. Spíš si každý provozovatel vybírá kapely sporadicky, střídá je, a také lidi chodí za kulturou méně. V současné době hrajeme například na country akcích, na festivalech, občas máme nějaký koncert, v létě hlavně na venkovních scénách. Co se týče fanoušků, kromě těch věrných za námi chodí i mladí, vesměs fandové country nebo potomci těch původních fandů.

Hrajete převážně písně s českými texty proč?

Jsme Češi a hrajeme doma, hrajeme pro Čechy a chceme, aby našim písním rozuměli a zpívali si s námi. Pravda je, že když vystupujeme v zahraničí, repertoár písní upravujeme, ale doma zpíváme ve své mateřštině. I když většinou přebíráme písničky ze zahraničí, tak si je sami textujeme. Hodně textů psali Karel Lukeš a Jirka Němeček, další píšu já a někdy přinese vlastní píseň někdo z kapely. Skladby jsou inspirované životem, jsou nástrojově a hlasově barevné, pestré a melodické. Samozřejmě to není jen stará klasika, ale hrajeme moderní country. 

Rozdáváte radost už 55 let, bude to tak i nadále?

Věřím, že ano. Kapela má stále své fanoušky a my máme chuť hrát, samozřejmě s léty k nějaké obměně vlivem času, osobních či zdravotních důvodů dojde, ale věřím, že se najdou hudebníci, kterým tu káru můžeme předat a se ctí odejít.

V životě jste prošel mnoha profesemi, kapele jste však zůstal věrný.

Ano, kapela je moje srdcová záležitost. Dělal jsem vše možné, včetně podnikání, a když mi bylo nejhůř, ze všeho mě vytáhlo právě hraní a kamarádi ve Volupsiji. Je to moje druhá rodina a parta, která zde byla a je, mi přináší radost. Když hraju a zpívám, zapomenu na starosti, naberu energii a mám elán pustit se do další práce, případně řešení problémů, které v minulosti třeba i ve spojení s podnikáním byly. Kapela byla vždy na prvním místě, snad jsem ji nikdy nenechal ve štychu. Dříve spolu kapela jezdila i na vodu nebo na dovolenou. Jednou jsme dokonce jeli i s našimi fanoušky na Djerbu, bylo nás 300 a zaplnili jsme dvě letadla. Dnes se scházíme zejména na zkouškách a kromě hudby nás spojuje záliba v houbaření. I když se říká, že houbař neprozrazuje svá místa, my klidně vyrazíme společně. Ten relax v lese za to stojí. Máme takové krédo: Na světě je krásně, když nekoukáš na zprávy.

Máte následovníky i v rodině?

U nás je to trochu tradice. Maminka hrála na piano, manželka má také hudební a výtvarný cit a je naší nejvěrnější fanynkou, která pomůže, kde může. Určitě naši lásku k hudbě a umění zdědili i potomci. Dcera je učitelka, hraje na flétnu a kytaru, a taky krásně maluje. Vnučka inklinuje k tanci, který vystudovala v Anglii, vnuk dodělává filmařskou školu v Písku. Tím, co dělají, rozdávají radost ostatním a mně taky.

Jiří Endler