Michal Polman - Sběratelství je moje vášeň
Jablonecký pedagog a sběratel autogramů Michal Polman je rodák z Držkova. Základní školu vychodil v Držkově a v Zásadě, následně studoval na Gymnáziu v Tanvaldě, poté absolvoval Pedagogickou fakultu v Ústí n. L. Sedmatřicet let se věnuje pedagogické činnosti, sedm let působil na ZŠ Na Šumavě, od roku 1989 je na ZŠ Mozartova ve Mšeně.
Mnoho let byl členem školské komise MěÚ, k jeho jménu neodmyslitelně patří též mnohaletá okresní i krajská organizátorská činnost spojená s největším dětským turnajem v kopané – Mc Donald’s Cup. Od roku 1988 se věnuje sbírání autogramů slavných osobností, je členem KSA (stále československý Klub sběratelů autogramů se sídlem v Praze). Jeho sbírka čítá kolem 4 500 podpisů.
Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Odmalička jsem chtěl být prodavačem v drogerii jako moje babička, jenže můj život při studiu ovlivnili dva středoškolští profesoři. Prvním byl ředitel tanvaldského gymnázia – Vladimír Marousek a druhým Stanislav Holý, se kterým jsem se setkával v Držkově při různých akcích. Oba byli vynikající učitelé a jejich příklad mě nasměroval na dráhu pedagoga. Díky Vladislavu Prejzovi, bývalému sportovnímu novináři, jsem si splnil i další sen – pracovat jako sportovní novinář. Pro jablonecký tým jsem tvořil zápasový zpravodaj a dostal se do blízkosti fotbalových osobností, které zde hrály, např. Zdendy Jánoše, Jardy Navrátila či Pavla Horvátha.
Vaším největším koníčkem je sběratelství, kdy jste svoji vášeň objevil?
Od malička jsem sbíral různé věci – pohlednice, angličáky, odznaky, ale teprve u autogramů jsem v dospělosti zůstal.
Jak vás napadlo sbírat podpisy?
V roce 1988 jsem v časopise Ahoj na sobotu četl článek o sbírání autogramů. Zaujalo mě to. Zjistil jsem, že v Praze na Smíchově je setkání členů Klubu sběratelů autogramů a vydal jsem se tam. V rámci toho setkání měly autogramiádu kulturní osobnosti – Radovan Lukavský, Miloš Kopecký či Bohumil Hrabal, které velmi vstřícně podepisovaly kartičky účastníkům setkání. To mě zaujalo a začal jsem rozvíjet zajímavého koníčka.
Vzpomínáte, kdy jste získal svůj první podpis?
Ano, bylo to mnohem dřív, než jsem propadl sběratelství, v roce 1969. Byl jsem malý kluk a můj první podpis byl od fotbalového internacionála Ladislava Ženíška, do knihy Čtvrt století za mičudou. Další podpisy jsem získal jako kluk u plavského skokanského můstku. Mezi nimi byl i podpis olympijského vítěze z Grenoblu Jiřího Rašky.
Jak získáváte podpisy?
Především je to osobním kontaktem, mnohé z nich mám i s věnováním. Další například výměnou, ale jsem zásadně proti kšeftování. Když jsem se sběratelství začal věnovat, rozhodl jsem se, že nebudu utrácet za nakupování autogramů.
Jak velká je vaše sbírka?
Mám kolem 4 500 podpisů, což je v rámci České republiky sbírka střední velikosti, ale znám sběratele, kteří mají i přes 20 tisíc podpisů. Já mám část autogramů zpracovaných graficky na čtvrtkách, část je pouze na kartičkách nebo fotografiích. Na výstavy z nich dělám zajímavé koláže podle oborů.
Kterých kousků si nejvíce ceníte?
Jsou to autogramy a dokumenty z pozůstalosti Jiřího Šlitra, což je zhruba 15 podpisů, které obdivují i renomovaní sběratelé. Sbírku jsem získal od sestry Jiřího Šlitra, Olgy Mroženské, která učila s mojí ženou na ZŠ Arbesova a přála si, abych tuto pozůstalost získal právě já. Vážím si i podpisů výrazných osobností z různých sfér společenského života, které jsem získal osobně, protože na řadu setkání nejde zapomenout. Cením si autogramů v brožuře české olympijské výpravy ze Salt Like City, ve které mám podpisy všech reprezentantů ČR i celého realizačního týmu – jsou pouze dvě v ČR. Velmi si vážím korespondence s Janem Třískou, i mužů roku 1968 – Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Čestmíra Císaře a Oldřicha Černíka. Nejvíce podpisů mám z řad sportovců. Mnohé autogramy, zejména účastníků ZOH, mi pomáhá sbírat bývaIý úspěšný biatlonista Ivan Masařík. Díky dalšímu olympionikovi Pavlu Bencovi, jsem se dostal také na pravidelná setkání olympioniků, kde naprosto úžasným zážitkem jsou opakované chvilky v blízkosti legendární Dany Zátopkové.
Lze vaši sbírku někde vidět?
Ano, občas. Mým cílem vždy bylo prezentovat tohoto neobvyklého koníčka. Ne kvůli sobě, ale pro lidi, aby si mohli prohlédnout zajímavé autogramy, které mám ve sbírce. Abych je mohl seznámit s autogramy a vším, co k tomu patří. Mezi mé největší výstavy patřila půlroční prezentace v galerii Belveder v roce 2007, kde bylo k shlédnutí přes tři sta podpisových archů. Dvakrát jsem vystavoval ve foyer Městského divadla v Jablonci n. N., v rodném Držkově, v jablonecké Městské knihovně a naposledy na podzim v Domě porozumění v Rýnovicích. Část chronologicky upravené sbírky jsem věnoval Muzeu Českého ráje v Turnově. Jednalo se o autogramy na prospektech týkajících se Turnovských hudebních slavností – snad od jejich počátků. To podle mě patří do Turnova, ne ke mně do skříně.
Co vám sběratelství přineslo?
Držím se hesla Klubu sběratelů autogramů – „Nejšťastnější člověk na světě je sběratel“. Sbírání autogramů mi přineslo řadu nezapomenutelných a nezopakovatelných setkání se zajímavými osobnostmi – za všechny např. s Jiřím Raškou, Janem Třískou, Radovanem Lukavským, Radoslavem Brzobohatým, Stellou Zázvorkovou, Dickem Francisem či Ondrejem Nepelou.
Jiří Endler
