Michaela Klobušická - Život je krásně nekonečné objevování
Narodila jste se v Jablonci, kde vás lidé znají spíše pod příjmením Císařová?
Ano, bydlela a žila jsem zde prakticky až do doby ukončení magisterského studia. Do Prahy jsem odešla za svým koníčkem tancem, který se stal na několik let mou profesí. Základ k tomu, na čem jsem rozvinula své budoucí taneční i hudební aktivity, jsem dostala jako dítě a studentka Míša Císařová tady v Jablonci.
Od mládí jste měla umělecké sklony?
Ano, vždy jsem se potřebovala umělecky vyjadřovat. Rodiče měli skvělou sbírku desek a hudební vzdělání. Zpívávali jsme o víkendech i hodiny prostě jen tak pro radost s kytarou, taková domácí kapela. Moc mi to dalo a bylo to krásné. Vystudovala jsem hru na klavír na ZUŠ (Věra Funková), chodila jsem do sboru na ZUŠ (Joachym Žur) i ve škole (Olga Fröhlichová). Od moderní gymnastiky jsem přešla k modernímu tanci. Byla jsem členkou Jabloneckého tanečního klubu (JATAK), a později jsem soubor po Zdeňkovi Svobodovi převzala jako choreografka. Byli jsme úspěšní, vyhrávali jsme krajské soutěže a pravidelně jezdili na mistrovství republiky v disko formacích. Taky jsme se jezdili učit tancovat na kurzy Jindry Hese (bratr Richarda Hese) a později sami učili tancovat děti. Město Jablonec, Dům dětí a mládeže Vikýř i třeba Gymnázium U Balvanu nás tehdy velmi podporovalo. Neměli jsme žádné prostředky, byli jsme studenti, bylo nás skoro 20. Byla to nádherná kreativní svobodná a vzrušující doba. Naše nejúspěšnější vystoupení jsme nazvali Evoluční záchvat.
Tanec vás bavil a předurčil další životní dráhu?
Ano, konkurz do muzikálu Pomáda byl pro mne zlomovým životním okamžikem. Zkoušky pro mne byly nejen taneční, ale i velkou životní školou. Bylo to extrémně náročné fyzicky i psychicky. Tančili jsme i osm hodin denně a zkoušky před premiérou končívaly po půlnoci. Pak následovala další angažmá, z těch nejvýznamnějších to byly muzikály Kleopatra a Rebelové v Divadle Broadway. Tenkrát jsem se trochu od zpívání a hraní na piano odklonila – kolem mě jsem viděla takové výkony naživo, že jsem měla pocit, že nic neumím. Tak jsem to vzala od píky a když jsem se trochu zorientovala, začala jsem chodit na soukromé hodiny zpěvu k Janě Novákové, která učila na Ježkově konzervatoři. Chodila jsem roky a stále se učím dál.
Nedávno jste měla v Jablonci křest desky, která je zajímává i tím, že je autorská. O čem jsou vaše písně?
Deska je kompletně moje dílko. Písně jsou hodně o fantazii, inspiraci, lásce a životní cestě člověka – ženy. Vše si skládám i textuji včetně angličtiny. Aranžuji si piano a zpívám. Jsem pyšná, že jsem to zvládla sama, ale na druhou stranu je čas si najít parťáky, rozšířit zvuk o další nástroje a svěřit někomu management. Přede mnou je mnoho práce. Je to začátek. Deska Roky lásky je volně přístupná na internetu.
O jaký žánr se jedná?
Je to takový komorní pop a pop-šanson v singl doprovodu piana a občas to uteče do folku, jazzu. Texty jsou důležité. Je to hudba, které svědčí pódium a kontakt s divákem.
Kromě tance a zpěvu také fotíte. Jak jste se k fotografii dostala?
Maminka bývala vášnivá fotografka. Fotokomora v koupelně, vůně vývojky a horko, co sálá z leštičky, fotky rozložené všude po pokoji. Tomu všemu jsem asistovala jako holka. Pak jsem se věnovala kompozici, zlatému řezu a pojmu krásy v diplomové práci. Tohle téma mě zajímá. I všechny moje choreografie byly výtvarné práce. Fotím celý život ale poslední postrčení k profi zrcadlovce a profi dráze byl můj syn – chtěla jsem si nějak uložit všechny ty jeho výrazy, a to kvalitně.
Co chcete svým zpěvem i fotkami sdělit?
Že život je krásně nekonečné objevování. Myslím, že mé texty jsou srozumitelné a mají často výstižný závěr nebo osobní zprávu z života. Ale spíše otvírám témata, než dávám odpovědi, na to si příliš uvědomuji, jak je život relativní. Vždy mě potěší, když lidé prožijí u mé hudby emoce, to se pozná.
U fotek je to podobné. Fascinuje mě lidská tvář a lidská jedinečnost. Těší mě dělat lidem radost tím, že jim představím jejich krásu, zvýrazním jejich přednost nebo výjimečnost, nebo že jim zachytím děti do věčných vzpomínek. Baví mě fotit detaily přírody, malé, běžně neviditelné vesmíry. Miluju trávy a protisvětlo, těch je také v mých fotkách hodně. Co se týče fotek, nejsem provokatér ani reportér. Fotím krásu a lidství.
Vracíte se do Jablonce ráda?
Ano, velmi. Mám tu rodiče, přátele a dobré vzpomínky. Čím více času trávím v Praze nebo zahraničí, tím více oceňuji krásnou přírodu a vůni lesa, která mi vane ve Mšeně přímo do oken. I ty kopy sněhu miluju. A popravdě, Praha má sice mnoho výhod, ale sociální anonymita velkoměsta mě dost zmáhá. Tady jsou si lidé mnohem blíž a je tu více lidského tepla.
Jiří Endler
