Kateřina Císařová - Divadlo je pro mě životní vášní i výzvou
Kateřina Císařová se narodila v roce 1993 v Jablonci nad Nisou. Již na základní škole se věnovala loutkovému divadlu v souboru Vozichet pod vedením Jiřiny Polanské a také v ZUŠ Liberec pod vedením Michaely Homolové. V letech 2013–2015 studovala na katedře produkce DAMU, poté od roku 2014 na katedře alternativního a loutkového divadla pod vedením režijně-dramaturgického tandemu SKUTR. Po studiích působila v různých divadelních projektech, včetně souboru Tygr v tísni, v projektech spolku Pomezí a hostovala ve Studiu Palmoffka Divadla pod Palmovkou. Od sezóny 2019/2020 je členkou hereckého souboru Divadla Na zábradlí.
Jaké byly vaše herecké začátky?
Ty neprofesionální se týkají především setkání s dvěma ženami, které jsou výše zmíněné v medailonku – Michaelou Homolovou a Jiřinou Polanskou. Obě ženy mi toho spoustu daly, a dodnes dávají, a jsem hrdá na každou věc, která vznikla pod jejich vedením nebo z jejich popudu. Ty profesionální začátky byly už v Praze v rámci nezávislých souborů jako Tygr v Tísni, Pomezí, později se spolužactvem z DAMU atd. A pak se mi poštěstilo ještě v rámci studia DAMU zkoušet tři inscenace v Národním divadle. Dvě v režii Jana Mikuláška a jednu v režii tehdejší šéfové činohry ND Daniely Špinar. To bylo neskutečné štěstí, velké odrazové můstky, co se týče zkušeností i setkání, a především obrovské zážitky!
Jedna z osob, které ve vašem životě hrály významnou roli, je Bára Purmová. Ve Vozichetu jste se prý praly na molitanu, ale bez sebe jste nedaly ani ránu. Jaké to bylo, když jste se musely rozdělit, jste pořád v úzkém kontaktu?
Naše rozdělení bylo samozřejmě náročné, ale zdaleka ne definitivní. Přece jen jsme studovaly v jedné budově a měly jsme spolu kapelu, a dokonce jsme během studia spolu nazkoušely několik loutkových představení. Nadále jsme se během zkoušení praly na molitanu, ale výsledek stál za to. V kontaktu jsme stále, je jednou z mých nejbližších osob na této planetě, a to se nikdy nezmění.
Jaká byla vaše cesta k velkému divadlu?
Jak jsem už zmínila, hodně skrze Národní divadlo. Do teď to vnímám jako obrovské štěstí, které se jen tak někomu nepoštěstí, a jsem za to nesmírně vděčná. Do teď vážně podezírám moji pedagožku, nyní už kolegyni, a troufnu si říct – mé duši blízkou, Martu Ljubkovou, tehdejší dramturgyni ND, že ve mně viděla někoho, kdo rád tvrdě pracuje, a tak mě doporučovala, kde mohla.
V říjnu jste získala prestižní Cenu Thálie za roli Káti ve Vzkříšení. Co pro vás toto ocenění znamená?
Vážím si ho a jsem za něj vděčná. Přála bych si mít energii a čas z postu držitelky tohoto ocenění mluvit s důležitě postavenými lidmi o financování a pracovních podmínkách v kultuře. Někdy je to peklo a málokdo, kdo pracuje mimo kulturní sektor, si to umí představit a celou problematiku pochopit.
Jak vnímáte reakce publika na inscenaci Vzkříšení?
Pozitivně, tu inscenaci mám hluboko v srdci a moc ráda ji hraju. Hodně mě těší, že spolu se mnou získal Thálii za mužský herecký výkon i můj kolega Míla König, který byl mým hereckým vzorem už na škole a vedle kterého se mi postava Káti skvěle vytvářela. Fakt, že jsme s Mílou oba dostali ocenění za inscenace v režii J. Mikuláška, je důkazem toho, že je to naprosto výjimečný režisér, který umí z herců a hereček dostat to nejlepší a vytvořit neskutečný divadelní zážitek, jenž si pak s sebou nesete už navždy. Alespoň já to tak s jeho inscenacemi jako divačka i herečka mám.
Máte své vysněné role, které byste si v budoucnu ráda zahrála?
Chtěla bych si někdy zahrát kovboje, chlapa, ale fakt pořádně a dobře. U nás v divadle se herečce docela poštěstí si vlézt do mužské postavy, konkrétně já jsem si to zkusila už třikrát. V inscenaci Discoland, kde hraju postavu barmana, který tam kdysi pracoval, a pak Bůh v Las Vegas, kde hraju Karla Gotta. Obě inscenace byly v režii dua P. Erbes & B. Jedinák. A malý vstup postavy Amadea ve hře O Pavlovi v režii Anny Klimešové.
Jaké herecké vzory vás inspirovaly ve vaší kariéře?
To by byl hrozně dlouhý seznam. Mám v povaze se nadchnout zejména pro cokoliv a z čehokoliv a přiznávám, že každý, koho jsem potkala, viděla, mě inspiroval. Přísahám! Ale poslední dobou jsou mi hereckými vzory především všichni moji kolegové a kolegyně.
Jakým způsobem se vyrovnáváte s náročností herecké profese a jak relaxujete?
Přiznávám se, že tuto stránku ještě nemám osvojenou. Poslední dobou na sobě pociťuji, že musím dospět a naučit se odpočívat. Od malička trpím tzv. FOMO syndromem (= fear of missing out; strach, že něco zmeškám), nechtěla jsem po obědě spát, abych nepřišla o nějaké zážitky, a to se mě drží stále. Ale na druhou stranu si někdy říkám, že dokud jsem mladá, můžu mít zápřah a zažívat hodně věcí, že to přece zvládnu… Tak uvidíme.
Jiří Endler
