Jindřiška Kratschmarová - Nikdy není pozdě

„Když se o někom řekne, že je začínající autor, každý si představí mladého spisovatele, který má před sebou nekonečně dlouhou zářivou budoucnost. Málokdy se asi stane, aby si člověk důchodového věku, který v životě kromě čísel nic kloudného nenapsal a z psaní dopisů přátelům jdou na něho dodnes mrákoty, uvědomil, že po něm na tomto světě nic nezbude, a tak začne psát pohádky pro děti. Snad je to trošku neobvyklé, nikoli ale nemožné. Najít si hezkého koníčka a začít se věnovat něčemu, co přináší člověku radost a uspokojení, to je ta nejlepší terapie na skličující pocit vyřazeného kabátu, na špatnou náladu a strach z přicházejícího stáří. A proto, dokud mi zlomyslná paní Skleróza nevymaže rozum z hlavy, budu psát laskavé pohádky, ve kterých není místo pro špatnost, a ukládat je k těm ostatním, již napsaným, do šuplíku svého psacího stolu,“ říká Jindřiška Kratschmarová.

Kdy jste začala psát knihy pro děti?

Několik týdnů po tom, co jsem opustila natrvalo zaměstnání, mě jednou napadla myšlenka vymyslet a napsat pár vlastních pohádek pro svého malého vnoučka. Vytáhla jsem ze skříně starý psací stroj a začala psát. Klap, klap, ťukala jsem do vytlučených kláves pohádkové příběhy o čertech, vodnících, dracích a ježibabách, zkrátka o bytostech z klasických pohádek mého dětství. Snad to bylo proto, že těm dnešním, převážně překladovým moderním pohádkám, plných divokých zápletek a často i násilí nerozumím a nelíbí se mi. Nepovznášejí lidského ducha a nerozvíjejí smysl pro krásno a spravedlnost, ale spíše probouzejí vnitřní skrytou agresi.

Jak čas běžel, ke staršímu vnukovi přibyl jeho maličký bráška. A tak mám znovu důvod psát pohádky, tentokrát již pohodlně na počítači, v nichž dobro nakonec vždycky zvítězí nad zlem, ale hlavní hrdina pro to musí něco udělat. Svými pohádkami zvu děti i dospělé do báječného světa fantazií, kam se většina z nás ráda na čas vrací. A jak se mi to daří? To nechť zhodnotí moji milí čtenáři.

Kdo první čte vaše příběhy?

Když napíšu pohádku, první na ráně je můj manžel. Povinně si ji musí přečíst a dát mi své vyjádření. Někdy jako nezávislý čtenář najde v textu nějakou tu nelogičnost. Po její opravě přijde na řadu vnuk. Ten zásadní připomínky nemívá, ale navrhuje mi jiná jména postaviček. Takže například ze smrťáka Popelce se stal smrťák Hrobouš. Během těch několika let můj vnouček povyrostl a dnes už má úplně jiné, daleko reálnější zájmy, než jsou pohádky. Musím si zkrátka počkat, až ho za několik roků zastoupí jeho malinký bratříček.

Vaše příběhy jsou pestré, kde berete inspiraci?

Inspirace přichází v rozdílnou dobu a na různých místech. Potřebuji k tomu dobrou duševní pohodu. Tak třeba ve vlaku nebo v autobusu při monotónním kodrcání a pohledu z okna na ubíhající krajinu. Jindy na procházce v lese, na houpačce v zahradě nebo doma v peřinách. Je zkrátka těžké na tuto otázku jednoznačně odpovědět.

Uvažovala jste o psaní knih pro dospělé?

Na to bych si netroufla. Napsat dobrý román umí jen málo autorů a já nechci, aby moje knihy skončily na hromadách ležáků v knižních obchodech.

Máte svoji nejoblíbenější knihu z dětství?

Přečetla jsem jich hodně a nemohu říct, která byla nejmilejší. Nejprve to byly klasické pohádky od českých i světových autorů, později jsem měla ráda knihy od Julese Vernea. Dobře si ale pamatuji, že všechny knížky musely mít pěkné ilustrace. To bylo pro mne rozhodující. Čtení knížek bez obrázků mě nebavilo.

Myslíte si, že děti dnes málo čtou?

Dnes mají děti mnoho možností, jak se dostat k informacím a dozvídat se zajímavé věci. Mají spoustu televizních pořadů, videa, kina, ale především počítače. Tam poznatky a zážitky získávají rychle a bez námahy. Přečíst knihu, to námahu vyžaduje a zabírá čas. Mně, představitelce generace, která na knihách vyrostla, je velice líto, že dnešní děti málo čtou. Malá čtenářská aktivita se projevuje na chudé slovní zásobě a špatných vyjadřovacích schopnostech. Snad je většina rodičů natolik moudrá, že svým dětem alespoň v jejich útlém věku pár hezkých knížek přečte. Velice se mi líbí akce Celé Česko čte dětem a ráda přijímám pozvání do městských knihoven a základních škol, kde si s dětmi prvních až čtvrtých tříd povídám o tom, jak se tvoří kniha, a pak si několik pohádek podle jejich vlastního výběru přečteme. Pohled na soustředěné a tiše poslouchající děti je pro mne vždy velkým zážitkem a krásnou odměnou za večery strávené psaním nových příběhů.

Jaké máte nejbližší plány?

Psát a přivést na svět ještě hodně nových pohádek. A moje přání? Aby rukopisy, kterých mám doma plný šuplík, našly svého nakladatele a byly vydány knižně. V současné době to je ale, bohužel, přání téměř nesplnitelné. Na závěr chci říct, že veškeré moje literární snažení směřuje k jedinému cíli: Aby mé pohádky těšily naše milované děti, které poměrně málo čtou.