Kontakty Dokumenty Úřední deska

Jaroslava Václavíková - Šafrán je neoddělitelnou součástí mého života

Jaroslava Václavíková
Autor: Jiří Endler

Jaroslava Václavíková se narodila v Hradci Králové, ale krátce poté se rodiče přestěhovali do Jablonce. Zde vychodila ZŠ Šumava a následně studovala na zdejší střední ekonomické škole. Většinu svého života pracovala v Jablonexu. Byla dlouholetou členkou folklorního souboru Nisanka a spoluzakladatelka folklorního souboru Šafrán. Letos slaví životní jubileum 60 let.

Kdy jste objevila lásku k folkloru?

Bylo to poměrně v pozdním věku, až ve 25 letech. Začalo to tak, že jsme jednou šli se sestrou na diskotéku na Tajvan, kde jsme potkali bývalého spolužáka ze základní školy. Zeptal se nás, zda bychom nechtěly tančit v Nisance a pozval nás na zkoušku. Šly jsme se podívat, mně se to moc líbilo a začala jsem s nimi tančit, sestra ne.

Čím vás Nisanka oslovila?

Vždy jsem měla ráda tanec a lidové písně. Tady bylo vše společně a k tomu ještě skvělá parta lidí. Dokonce jsem tam poznala i manžela, který v Nisance tančil od svých 15 let.

Po 12 letech jste se rozhodli s manželem odejít. Proč?

Důvodem byly zejména různé názory na vedení souboru. Tehdy se dělilo vše, republika, různé spolky, firmy a my se rozhodli odejít. Nerozešli jsme se ve zlém a šli do souboru Anka. Po dvou letech jsme ale odešli i z Anky, která dělala pohádková vystoupení zejména pro předškolní děti. My jsme chtěli hlavně tančit a zpívat.

Tak jste si založili Šafrán. V čem se lišil od Nisanky?

My vedli soubor amatérsky, nikdo neměl odborné taneční vzdělání. Měli jsme chuť a touhu tančit a zpívat. Popravdě jsme neměli ani ambice být vedoucími souboru, jádrem byla parta lidí, kteří měli společný zájem a radost z tvorby, a ta nám vydržela už 23 let. Manžel byl do role vedoucího trochu přistrčen, když jsme byli na prvním vystoupení v Mnichově Hradišti, kde pořadatelé chtěli vědět, kdo soubor vede.

Kolik měl Šafrán na začátku členů?

Tři páry tančily a k tomu jim hrály tři děti, dva houslisté, klarinetista a dospělý houslista. To byly naše začátky. Postupně jsme se rozšířili, zejména o děti členů. Moje dcera v Šafránu tančí od svých 12 let, syn s námi hraje na housle od 10 let a houslistovi, který s námi hraje od začátku, už je 71. Dnes máme v průměru 20–25 dospělých členů a momentálně 12 dětí v Šafránku. Šafránek vedeme se Šárkou Tomáškovou již od jeho založení v roce 1997. V současné době nám pomáhá i dcera Helena. Po deset let jsme také v létě pořádali dětský tábor. Dopoledne jsme děti učili nové tance a odpoledne se jim věnovali manželé Kunovi, kteří organizovali různé táborové hry.

Kde čerpáte inspiraci?

Chtěli jsme jít vlastní cestou, a to se nám, myslím, daří, i když taneční základ – kroky jsme se naučili v Nisance. Čerpali jsme ze sbírek Pavla Krejčího z Liberce, který sbíral písničky z okolí. Ta, která se nám líbila, jsme použili a vymysleli taneční choreografii. Nápady byly a jsou různé, fantazie pestrá. Hodně nám s tvorbou pomáhá i Vlastík Stecker, jenž má velmi dobré nápady.

Neodmyslitelnou součástí folklorních souborů jsou kroje, ty jste si vymysleli?
Při jejich návrzích jsme čerpali z tradic. Byli jsme se podívat v Muzeu Českého ráje v Turnově, jak kroje Pojizeří, Podkrkonoší a Podještědí vypadají. Snažili jsme se je navrhnout zhruba stejně, jen jsou snadnější na údržbu. Dívky mají kroje dva. Slavnostní, který má krajku i zimní doplňky, jako kabátky a kožíšky, a pak tzv. kanduše, což je kroj jednodušší, ve kterém se chodilo např. na pole, je to šatová sukně se živůtkem.

Kde jste již tančili?

Díky lásce k folkloru a nadšení lidí kolem nás jsme se účastnili i několika prestižních festivalů nejen u nás, ale i v zahraničí. Nejdále jsme byli v Mexiku, to bylo velmi povedené, ale vystupovali jsme i na Mallorce, ve Francii, v Tunisu, Německu, Itálii, Srbsku, Polsku, Slovensku atd. V České republice jezdíme na různé festivaly a třikrát jsme vystupovali na nejprestižnějším Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici.

Jaká tančíte pásma?

Máme různá tematická vystoupení jako Dožínky, Masopust, Velikonoce, Živý betlém či pásma V těch Jizerských horách, My jsme chasníci apod. Vždy tanec přizpůsobíme místu, kde tančíme, a délce vystoupení. Velmi oblíbený je náš betlém, který vznikl poměrně kuriózně. Kdysi mě v červnu volala ředitelka Muzea Českého ráje, že slyšela, že tančíme Živý betlém a zda bychom na Vánoce nepřijeli. Neměla jsem odvahu říci, že to neděláme, zalhala jsem a slíbila, že přijedeme. Na zkoušce jsem o mém slibu řekla členům souboru. Ti mě nejprve poslali k šípku a v září jsem myslela, že vystoupení s omluvou odřekneme. Ale vše se zlomilo, nastudovali jsme krásné pásmo, vystoupení bylo nádherné a je stále velmi žádané. V předvánočním čase vystupujeme s betlémem na různých místech nejen našeho regionu.

Folkloru jste tedy zcela podlehla?

Ano. Šafrán je neoddělitelnou součástí mého života. Lásku k tancování jsem předala dětem a věřím, že v tom budou pokračovat i vnoučata, máme jich pět. Kolem Šafránu se vytvořila parta úžasných lidí, jsme jedna velká rodina. Scházíme se každý pátek na Baráčnické rychtě a kdo se k nám chce přidat, je srdečně vítán.

Jiří Endler