Jak se dělá mincovna (1. část)
Nejprve se vrátím do období mezi roky 1966 a 1971, kdy jsem studoval v Praze na VŠE. Do té doby jsem byl přesvědčen, že ČSR, moje milovaná republika, nemá žádné vnitřní problémy, jak jsem se učil ve škole a slyšel všude kolem sebe. A Slováci jsou naši bratři. Že tomu tak nebude navždy, to jsem pochopil, až když jsme občas jako studenti v Praze flámovali se slovenskými spolužáky.
Nechápal jsem, když v povznesené náladě a bez zábran velebili období Slovenského štátu a vykřikovali hesla, kterým jsem vůbec nerozuměl. Doba po roce 1968 mi pak potvrdila, že v Čechách je to trochu jiné než na Slovensku. Vůbec mi nešlo do hlavy, proč existuje tolik odlišností mezi oběma částmi jedné republiky. V listopadu 1989 už jsem měl životní zkušenosti, a když jsem si znova vybavil nacionalistické řeči svých bývalých spolužáků, bylo mi jasné, že Československo se nemůže pohromadě dlouho udržet. Pozorně jsem sledoval odlišné vystupování českých a slovenských polistopadových politiků. Bylo zřejmé, jak vážně to s celistvostí republiky myslí.
Státní banka československá v té době zajišťovala kromě jiného i peněžní oběh. Zpětně jsem se dozvěděl, že oni o budoucím rozpadu republiky věděli daleko dříve, než se o tom začalo veřejně mluvit. Na tom, že rozdělení na Českou a Slovenskou republiku proběhlo v klidu a kultivovaně, mají bankéři obou zemí nepochybně velké zásluhy.
Papírové peníze ve společné republice se tiskly v Praze ve Státní tiskárně cenin a mince se razily v Kremnici ve Státní mincovně. V případě rozdělení státu bylo už v roce 1991 jasné, že pro nově vzniklou Českou republiku bude třeba zajistit výrobu mincí v zahraničí. Z politického hlediska by nebylo šťastné, aby to bylo v Kremnici. Na ČNB byly tehdy rozdány tajné úkoly, jak se na novou situaci připravit. Já osobně bych v případném referendu pro rozpad státu nehlasoval, ale Slovákům jsem splnění jejich snu přál. Stále jsem si ale neuvědomoval, že jsem do budoucna rozpadem státu ovlivněn více, než jsem si uměl představit, a že slova mince a oběživo se mi stanou novým profesním zájmem.
ČNB v roce 1992 začala intenzivně pracovat na podobě nových bankovek a mincí budoucí České republiky. Vycházelo se ze zkušeností Státní tiskárny cenin, která je od budovy ČNB vzdálena pět minut chůze. Co však s mincemi, když mincovna zůstane v jiném státě. ČNB vyhlásila na výrobu oběžných mincí tendr, v němž zvítězili dva dodavatelé. Pro nominály 1, 2 a 5 Kč to byla kanadská mincovna Vinnipeg. Ostatní mince – 10, 20 a 50 hal, 10, 20 a 50 Kč zajišťoval německý výrobce střižků Deutsche Nickel z Hamburku.
Samostatné státy ČR a SR byly vyhlášeny k 1. 1. 1993. Jedním z velmi významných projevů státní samostatnosti je existence vlastního oběživa. ČNB měnovou odluku během prvního pololetí 1993 zvládla bravurně.
Pro pracovníky peněžní sekce ČNB ale roky 1992 a 1993 byly zkouškou ohněm. Nejtěžší v pravém smyslu slova byla přeprava tisíců tun mincí z Kanady přes oceán a stovky kamionů přepravujících mince z Hamburku do Prahy. S přepravou souviselo složité zabezpečování, překládání a střežení cenného nákladu v utajovaných skladech. Myšlenka mít domácí mincovnu se zrodila právě v těchto těžkých časech v kancelářích peněžní sekce ČNB pod vedením ředitele dr. Leopolda Surgy. Později jsem se dozvěděl, že jedním z vážných uchazečů o vybudování nové mincovny bylo družstvo Znak Malá Skála. Důvodů, proč se mincovna ve Znaku nemohla realizovat, je asi více, ale ten hlavní spočíval v tom, že se malé družstvo zaleklo obrovské investice v řádu stovek milionů korun. Pro historii je podstatný fakt, že informace o tom, co zamýšlí ve Znaku, se dostala do jablonecké střední uměleckoprůmyslové školy, jejímž ředitelem byl v té době nově jmenovaný akad. sochař Jiří Dostál. S manželkou jsme s Dostálovými dlouholetí přátelé. S Jirkou Dostálem jsem rád diskutoval o umění a vedli jsme i velice otevřené politické debaty. Doba normalizace se nám vůbec nelíbila. Shodli jsme se na tom, že život nelze odložit napotom a o emigraci jsme neuvažovali. Naše přátelství se ještě upevnilo v době po listopadu 1989, kdy mě Jiří zval mezi své přátele umělce k diskuzím, jak se postavit k novému demokratizačnímu procesu.
Jak se říká, nová doba chce nové výzvy a nové lidi. Jiří Dostál se stal ředitelem nově vzniklé umělecké školy a i pro mě nová doba přinesla změnu ekonomického prostředí. V mém zaměstnání v podniku Bižuterie se toho hodně změnilo, ale některé věci přece jen zůstaly. Mým nadřízeným zůstal generální ředitel Miroslav Jotov a já jsem byl nadále jeho náměstkem, i když s trochu pozměněnou pracovní působností. Většina mých spolupracovníků zůstala na svých pozicích, což se později ukázalo jako velké pozitivum. Kvas nových poměrů jsem stále více vnímal při setkáních v prostředí umělecké školy, kam jsem často docházel. Škola pro naši firmu vychovávala nové odborníky, a tak mé návštěvy zde měly i svůj praktický důvod. Od roku 1991 jsem totiž jako provozní náměstek měl na starosti i personální záležitosti. Prostředí školy mi bylo velmi příjemné, zejména pro atmosféru, kterou zde Jiří dokázal vytvořit.
V září 1992 jsme jako obvykle v ředitelně u Jiřího pili kávu a diskutovali. Vždy jsme měli mnoho témat a často jsme se dostávali k jeho medailérské činnosti. Vyprávěl mi, jak v Kremnici pro Státní banku československou před lety realizoval své umělecké návrhy. Najednou se odmlčel a udělal velkou pauzu, jako by mi chtěl říci něco mimořádného. Sdělil mi, že se v Praze chystají nové bankovky a mince pro nově vznikající samostatnou Českou republiku a že se hledá zájemce o vybudování nové mincovny.
Myšlenka mincovny mě zasáhla. Začali jsme okamžitě diskutovat, jaké má Bižuterie předpoklady pro mincovní výrobu. Shodli jsme se, že velké, a začali jsme i trochu klukovsky fantazírovat. Dobře si vzpomínám na Jiřího slova, že mincovna v naší firmě by se mohla stát dominantním programem a mince naším budoucím nejcennějším výrobkem, který zcela zastíní bižuterní výrobu. Jak prorocká to byla slova, to se potvrdilo po více jak patnácti letech.
Ze školy jsem ten den odcházel s hlavou v oblacích a s příslibem, že si všechno musím promyslet, aby tak opojná myšlenka neskončila dříve, než se na ní začne pracovat. Slíbili jsme si, že to je zatím jen mezi námi.
Jak se myšlenka mincovny stávala postupně realitou si přečtete v příštím čísle.
Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny
