Ivan Ullsperger předbíhal i Emila Zátopka
Jak jste se dostal ke sportu?
Obdivoval jsem cyklistiku, opravoval jsem kamarádům kola a toužil po vlastním. Postupně mi přinesli díly a já si postavil kolo. Pravidelně jsem jezdil trasu Jablonec–Mnichovo Hradiště a toužil jet Závod míru, který se tehdy začal jezdit. Jenže kolo mi ukradli.
Tak jste se dal na atletiku?
Hodně jsem četl a v jedné knize psali o Paavo Nurmim, předválečném excelentním finském atletovi. Zjistil jsem, že mám stejné tělesné proporce jako on a rozhodl jsem se běhat. Zahlédl jsem náborový plakát a přihlásil se. Dařilo se mi, potkával jsem se s Emilem Zátopkem, ale parťáci se z nás stali až v Armádním tělovýchovném klubu (ATK), kam jsem se dostal. Spolu jsme trénovali, žili v jednom bytě, chvíli jsem bydlel u Zátopků, ale mamince se to nelíbilo. Tak jsem se zase odstěhoval, i když nám to bylo oběma líto.
Jak pokračovala sportovní kariéra?
Splnil jsem limit na ME v Bernu v roce 1950, ale na rozdíl od Zátopka mě nevzali. Stejně jako na Letní olympijské hry v roce 1952 v Helsinkách, kde Emil zářil. Upnul jsem se na LOH 1956, jenže jsem v roce 1955 musel na dvě operace s kýlou. Emil mi řekl, že mám po sezoně, oponoval jsem s tím, že limit na olympiádu splním do konce sezony. Již čtyři týdny po operaci jsem běhal, vyhrál premiérový Běh Rudého práva. Následný závod s Maďarskem jsem neběžel. Emil mě poté přemluvil, abych běžel Běchovice, kde jsem překonal tehdejší rekord. Ke konci sezony jela reprezentace na utkání s Anglií, mě opět nevzali a chlapi cestou z Anglie napadli Emila, že za tím je on, ale to podle mne nebyla pravda. Poté jsem se účastnil běhu L’Humanité v Paříži, kde Emil vyhrál, já skončil třetí.
Kdy jste poprvé porazil Zátopka?
Na armádním přeboru přespolního běhu v Českých Budějovicích. Bylo to ovšem velice rozpačité vítězství, lidé byli rozčarovaní, ani netleskali. Při vyhlášení vítězů měla malá holčička dát kytičku vítězovi, ale běžela k Emilovi, který jí řekl, aby ji dala mně a ona se rozbrečela. Byl jsem až zklamaný, že to tak dopadlo. Dokonce i moje sestra mi vynadala, že jsem Emila porazil. Na dalších závodech v Kladně jsem splnil vytoužený limit na LOH.
Na LOH v Melbourne 1956 jste ale nestartoval, proč?
Nepřízeň osudu. Tehdy jsem byl lehce nachlazen, lékař mi doporučil klid, ovšem při odchodu mě odchytil lapiduch a dal injekci proti tyfu. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, šel si zaběhat, ale udělalo se mi strašně zle. Lékař mě sice ujistil, že to nic není, běhal jsem, ale pekelně mě bolela hlava. Jel jsem do nemocnice, kde se mě ptali, zda mě očkovali proti tyfu i přesto, že jsem byl nachlazený. Řekl jsem, že ano, na což mi bylo řečeno, že se to nesmí a že mám štěstí, že jsem to přežil, neboť se v 98 procentech takových případů umírá. Byl jsem dál v olympijském družstvu, ale nešlo to. Tak jsem se rozloučil a na olympiádu nejel. Nebýt nemoci, měl bych na té olympiádě na špičku.
Běhal jste dál?
Ano, dostal jsem se na určitou úroveň. Jako náhradník jsem měl jet na Velkou cenu Bratislavy družstev, ale nechtěl jsem. Tam mi Emil řekl, že patřím do starého železa a od té doby ho družstvo nemělo rádo. Rozkřiklo se to před mistrovstvím republiky napříč ATK.
Na MČR jste ale zvítězil.
Vyhrál jsem. Reprezentanti mi začali fandit, Emila neměli rádi. Tehdy jsem si poprvé řekl, že musím běžet proti Emilovi. Věděl jsem, že nejsem a asi už nikdy nebudu stoprocentní, ale znal jsem, jak Emil běhá. Vyběhli jsme, lidé fandili „Ivane, Ivane“, až to bylo trapné. Na Emila přišla krize, předběhl jsem ho, stadion řval. Pak se Emil vzchopil. Zmírnil jsem, aby mne dotáhl. Kus před koncem jsem se tvářil, že toho mám plné zuby a čekal, až Emil nastoupí. Posledních dvě stě metrů už jsem mu utekl.
To byl konec kariéry?
Ne tak docela, běhal jsem dál, ale výsledky byly horší a horší. Běhal jsem pro radost, stále poctivě, i za veterány jsem si dával stejné nálože jako v armádě. Později jsem také dělal atletického rozhodčího.
O trenérské kariéře jste neuvažoval?
Ani ne, nastoupil jsem do učiliště LIAZ jako instruktor jemné mechaniky, chtěl jsem vychovávat sportovní mládež podle sebe a snad se mi to i v některých případech podařilo.
Jiří Endler
