Alena Bartošová - Lyžování mě provází po celý život
Na MS 1974 ve Falunu obsadila 19. a 21. místo a ve štafetách 4 ī 5 skončila třetí. Na ZOH 1976 v Innsbrucku obsadila se štafetou 6. místo. Je čestnou občankou Jablonce, získala tituly mistr sportu a zasloužilý mistr sportu.
Kdy jste začala s lyžováním?
Od mládí jsem dělala závodně kanoistiku v TJ Jiskra Mšeno. Spolu s kamarádkou jsme byly i členky reprezentačního družstva, ale vzhledem k tomu, že jsme byly jen z jablonecké přehrady, dávali přednost pražským závodnicím. Jako doplňkový sport jsme měli běh a v zimě běh na lyžích. A protože kanoistiku vedl Zdeněk Ciller, který byl zároveň i trenérem lyžařů, začali jsme se lyžování více věnovat. Bylo mi 18 let.
Nebylo to pozdě?
Asi ne, byla jsem deset let kapitánkou týmu a několika úspěchů jsem také dosáhla. Na to téma jsme měli vždy spor s mým manželem (závodník a trenér běžeckého lyžování Jiří Bartoš – pozn. redakce). Děti se od malička příliš specializují, kdežto my měli všesportovní přípravu, uměli jsme běhat a z kanoistiky měli silné ruce. Ale lyžovala jsem od dětství, chodívali jsme na tzv Belvár, měli takové to „bačkorové vázání“, ale nikdy mě nenapadlo, že budu jednou reprezentovat vlast. V těch osmnácti nás Zdeněk začal víc honit na lyžích a já se začala zlepšovat. Jezdili jsme na závody, přišly první úspěchy. V té době se jezdila první liga lyžování, s budoucím manželem jsme kamarádili s lyžaři z Kořenova, kam jsme byli zapůjčeni a pomohli týmu vybojovat v lize druhé místo. Trénovalo se víc a víc, Zdeněk byl náročný trenér a postupně jsem se vypracovala až do reprezentace.
Kolik vám bylo?
Bylo mi 23 let, na dnešní poměry hodně pozdě. V reprezentaci mě trénovali Ciller, Honz, Rázl, Teresčák, ale nejvíce úspěchů jsme měli pod vedením Zdeňka Cillera. V roce 1968 do Grenoblu na ZOH nebyly ženy nominovány. Přesto jsme se na olympiádu vydali, oddíl Jiskra Mšeno vypravil autobus a byli jsme u zlatého úspěchu Jiřího Rašky, kterého naši kluci nosili na ramenou pod můstkem. Byl to neskutečný zážitek.
V roce 1970 jste na MS ve štafetě získala bronz.
Ano, byl to velký úspěch, o to větší, že celá štafeta včetně trenéra byla z jednoho oddílu. Tehdy se o tom hodně psalo, nejen u nás, ale i v zahraničí. Byla to velká rarita.
V roce 1972 se vám splnil sen každého sportovce, účast na ZOH, jak jste si olympiádu užívala?
Japonsko je krásná země a byla tam úžasná atmosféra. My jsme ze Sapora moc neviděli, jeli jsme tam sportovat, ne poznávat zemi a kulturu. Chtěli jsme bojovat o medaile, znali jsme jen sníh, tratě, cestu do areálu a zpět do olympijské vesnice. Museli jsme dbát na životosprávu, trénovat, nebyl čas na jiné zážitky, maximálně jsme se dostali pro pár suvenýrů. Podobně to probíhalo i na ZOH v Innsbrucku. Olympijskou atmosféru diváka jsem si užila až loni, kdy mě Klub olympioniků, jehož jsem členkou, vzal na ZOH do Pchjongčchangu. To byl úžasný zážitek.
Jaká byla tehdy příprava?
Podmínky byly jiné než dnes. Jezdilo se jen klasicky, stopy jsme si nejprve sami ušlapávali, později klub koupil první skútr – sovětského Burana. Trénovalo se převážně na Jizerce, kde bylo centrum, nebo na Bedřichově a nakonec se vybudoval krásný areál v Břízkách. Lyžařské vybavení bylo slušné a na svých závodních lyžích stále jezdím, čemuž se usmívá manažer Ski klubu Jan Hásek. Lyžování mě provází celým životem, stále lyžuji ráda, jezdím jen klasiku a myslím, že na svých lyžích dolyžuji.
Manžel trénoval, radil vám?
Ne nikdy, právě proto, že byl sám trenér, tak respektoval jiné, lyžovat mě naučil, občas poradil, ale nikdy nezasahoval do tréninkových plánů reprezentačních trenérů.
Po skončení kariéry jste nechtěla trénovat?
Nechtěla, jsem rozhodčí a stále pomáhám na závodech, ale na to, abych trénovala, nebyl čas. A hlavně si myslím, že trénovat mají ti, co to umí a já bych to neuměla. Manžel to uměl, byl do trénování zapálený, měl výsledky a také byl stále pryč. Měli jsme dva kluky, já se starala o domácnost, Jirka chodil trénovat a jezdil po závodech. O tom, že žil trénováním, svědčí třeba i jedna historka. Starší syn Aleš byl nemocný, měl čtyřicítky, Jirka přišel domů, snažila jsem se mu říci, co se děje, ale on mě nevnímal, jen lamentoval nad tím, že onemocněl Pavel Benc a nemůže jet na závody do Mongolska.
Pokračovali synové ve šlépějích rodičů?
Oba kluci, Aleš i Jirka, lyžovali do dorosteneckého věku, ale my neměli ambice z nich mít mistry světa. K lyžování a ke sportu mají vztah dodnes, a to si myslím je mnohem důležitější. Mám i tři vnoučata, Kristýnka na lyžích hobluje, Kubík dělá capoeiru a Jáchymek je ještě malý. Jsem ráda, že se něčemu věnují a nikdo neví, kam je to potáhne. Jsem ráda, že jejich rodiče nepatří k těm, které vidím na závodech, jak nutí děti od malička závodit, tahají je za ruku do cíle a snaží se jejich prostřednictvím splnit nějaké své ambice. To neuznávám. Děti by ze sportu měly mít především radost, což si mnozí rodiče neuvědomují.
Jiří Endler
