Častou chybou stavebníků při obnově fasády je snaha zdůraznit její „novost“ agresivně kontrastní barvou. Nezřídka se také stávají z historických domů trapné omalovánky podle pravidla „čím víc barev, tím je dům veselejší“. Svou roli zde hraje snaha o odlišení domu od ostatní zástavby za každou cenu. Tento přístup je však zásadně špatný a bezohledný k domu i k okolí, které se na nevkusně „zmalovaný dům“ musí každodenně dívat a žít s ním.

Je smutné, že tento trend nyní na celé čáře vítězí u zateplovaných panelových domů. Tady asi namítnete, že hovoříme o domech historických a nikoli o „panelácích“. Bohužel, v jablonecké památkové zóně stojí i panelové domy. S tím lze těžko něco dělat, proto by měly alespoň co nejméně rušit. Křiklavé barvy v rádoby tvůrčích geometrických kombinacích tomu jistě nepomohou. Každý čtenář se může nakonec přesvědčit například vedle budovy Městského divadla, jak takový „veselý panelák“ agresivně a rušivě působí.

K volbě barvy fasádního nátěru či omítky je třeba přistupovat s ohledem na historické poznání původní barevnosti. Na přelomu 19. a 20. století, v době, která dala Jablonci jeho tvář, byla většinou preferována jednobarevnost fasád. Pod mladšími vrstvami fasádního nátěru často nalézáme původní barvu v jednom odstínu, tzv. monochromní bez rozbarvování architektonických článků. V Jablonci podobně jako v jiných městech převládala na fasádách „optimistická a pozitivní“ barva, která umožňuje na fasádě bohatou a přirozenou hru světla a stínu. Vypomáhání si dalšími barevnými odstíny proto většinou nebylo zapotřebí. V neposlední řadě je důležité si uvědomit, že vybraná fasádní barva ve vzorníku a po aplikaci na omítku se může výrazně lišit. Před natřením domu je vždy dobré přímo na fasádu vynést vzorek barvy. Většina výrobců barev tyto vzorky poskytuje a lze si je snadno vyžádat.

Petr Freiwillig a Jiří Křížek
Národní památkový ústav, ú. o. p. v Liberci