„Nejsou mezi námi žádné rozdíly. Oba národy - Češi i Němci - jsou stejné. Všude jsou jen lidé chytří s dobrou vůlí, nebo takoví, kteří nechtějí slevit ze svých předsudků.“ To tvrdí sudetský Němec - kunsthistorik Dieter Klein, rodák z Kokonína, který vyrostl ve Vídni, vystudoval v Mnichově a od 60. let minulého století se zabývá péčí o památky na Jablonecku a také narovnáváním vzájemných křivd.
Pane Kleine, v Jablonci jste prožil vlastně jen první tři roky života. Jaké jste si odvezl vzpomínky a kdy jste se sem začal zase vracet?
Z konce války si toho moc nepamatuji, byl jsem malý. Snad jen to, že se mi nikam moc jet nechtělo. Jedna z babiček byla Češka, děda Němec, tatínek Rakušan, a tak jsme šli do Vídně. Část rodiny ale skončila v tehdejší NDR a třeba bratranec musel zůstat tady. Vyprávění mých příbuzných ve mně ale probudilo už v mládí touhu vrátit se zpět a všechno tady prozkoumat. Jezdit jsem sem začal od konce šedesátých let téměř pravidelně. Nebylo to tehdy jednoduché. Řada mých českých přátel, kteří se věnovali památkám, mohla začít stavět kariéru až po revoluci.
Vy jste svou profesionální dráhu začínal na dunajském parníku. Památková péče a ochrana kulturního dědictví se stala vaší životní náplní až později.
Ano, po maturitě jsem vystudoval v Mnichově historii umění. Už tehdy jsem začal spolupracovat s českými památkáři a také s jabloneckým kronikářem Miroslavem Čumpelíkem. Rád vzpomínám, jak jsem psával příspěvky pro Jizerskou kótu, kterou vytvářeli Jan Strnad s Petrem Vobořilem. Pro mnichovské Dokumentační centrum pro kulturní památky v německy osídlených oblastech Čech, Moravy a Slezska jsem zmapoval významné stavby i lidovou architekturu Jablonecka a Tachovska. Zachytil a popsal jsem asi čtyři tisíce historických objektů, od božích muk až po pomníky u cest. Našel jsem tu mnoho lidí, kteří mi moc pomohli, třeba Václava Vostřáka.
Při bádání po stavbách jsem přišel i na jiné věci. S jedním spolupracovníkem jsme objevili společné prapředky a v přízni jsem zřejmě i s národopisným badatelem a kreslířem J. V. Scheybalem nebo tajemným doktorem Kittlem. Moje rodina zde žila od třicetileté války.
Vytvořil jste také přehled o skvostech jablonecké secesní architektury nebo o vlivu mnichovských architektů na stavby v českých zemích. Jak se o vaší práci dozvěděli lidé?
Řadu výstav jsem uspořádal v Jablonci nad Nisou - pět jich bylo v rýnovickém Domě česko-německého porozumění, nějaké v Městské galerii MY. Viděli je i Němci a Rakušané. Novou knihu o jablonecké secesi (Jugendstil im alten Gablonz), kterou jsem napsal společně s Gabrielou Stumpe, právě vydala Leuteltova společnost sídlící v Neugablonz.
Leuteltově společnosti jste minulých sedm let předsedal. Co se vám během té doby podařilo?
Josefodolský rodák, spisovatel Gustav Leutelt, jemuž učarovaly Jizerské hory, našel teprve dnes řadu obdivovatelů v Česku. Obec se stará o Leuteltův pomník vedle bývalé školy a do pořádku dala i jeho hrobku na místním hřbitově. Měla by ještě vzniknout Leuteltova naučná stezka a také snad vzpomínková místnost. Strašnické divadlo nastudovalo před dvěma lety - k 60. výročí spisovatelova úmrtí - Leuteltův román Druhá tvář. V němčině přitom divadelní dramatizace tohoto díla vůbec neexistuje. Událost tehdy přivedla do Josefova Dolu zástupce německého a rakouského velvyslanectví. A já jsem si už zvykl slýchat v Německu nářky, že jsem příliš „pročeský“.
Dieter Klein se narodil v roce 1942 v Kokoníně, v roce 1945 vystěhován s rodiči do Vídně. V letech 1971 - 1978 vystudoval historii umění v Mnichově. Věnuje se památkové péči, sestavil přehled historických památek a lidové architektury Jablonecka. Donedávna byl předsedou Leuteltovy společnosti.
Pomáhá Čechům i Němcům zbavit se vzájemných předsudků. Žije střídavě ve Vídni a Mnichově a Jablonec zviditelnil ve světě. Byla mu udělena stříbrná medaile města Jablonc nad Nisou.
(pl)