Tímto dílem končíme naše putování po jabloneckých hostincích, kterým nás přes půl roku provázel Václav Vostřák. Nepochybně by bylo možné navštívit i mnoho dalších lokálů, ale protože všeho moc škodí, obrátíme naši pozornost od září k jiným jabloneckým zajímavostem.

Česká hospoda byla a je fórem demokracie. Společnost, která se koncem týdne v hospodách schází, potřebuje kromě zábavy upřesnit své názory a získat další poznatky. V dobách nedávno minulých, kdy oficiální informace byly většinou pochybné, byla proto úloha hospod nenahraditelná. Hlavně zařízení IV. cenové skupiny bývala studnicí lidové moudrosti. Zpívalo se při kytaře, v kruhu přátel se pilo a debatovalo o všem, politiku samozřejmě nevyjímaje. Takových hospod byla i v Jablonci celá řada a mnohé z nich později zanikly. Vzpomeňme alespoň některých.

Pamětníci hospody Na Růžku v ulici P. Bezruče, lidově zvané Vingl, možná ještě dnes vzpomenou na otce a syna Javůrkovi, kteří zde byli hostinskými. Čepovali dobré jablonecké pivo a nabízeli vyhlášené jednohubky. V zadní místnosti lokálu se probralo obrovské množství informací a problémů. A zpěv při kytaře prý bylo slyšet až v Palackého ulici. Po zbourání se část hostů přesunula do pivnice Restaurace mladých, které dali název Símálka. To podle tehdy běžícího seriálu Muž na radnici.

Česká kuželna se nacházela v Pasířské ulici. Ve IV. cenové skupině tady nabízeli základní občerstvení a tři druhy piva. Také tady se scházela pestrá a jaksepatří hlučná společnost, i tady byla vždy připravená kytara. Nechvalným zvykem bylo přenášení židlí, které pak kolem stolu vytvářely dva i tři okruhy - to aby se přátelé slyšeli. Hostinský Krejčí z toho moc nadšený nebyl, ale host byl host.

Skleněný džbán stál na rohu Podhorské a Perlové ulice, ale říkalo se mu spíš U Erbenů. To podle původního majitele Karla Erbena. Hostinský Polcar, jeden z posledních národních správců, vedl restauraci se sálem, kde se v sobotu pravidelně tančilo.

Zbourána byla i stará hospoda U Staré lípy v zatáčce Novoveské ulice. Majitelem býval kdysi Franz Honsů a hostinským Josef Lammel, v 50. a 60. letech zde s půllitry běhal pan Witvar. Jídelní lístek bývalo zvykem psát křídou na tabuli stojící hned u vchodu. Scházela se tu pestrá společnost karbaníků, většinou mariášníků.

Zvláštní postavení ale měl známý bufet U Žantů, oficiálně zvaný Na Konečné. Nacházel se na konečné liberecké tramvaje na Anenském náměstí a vedl ho hostinský Kornoušek. Tady byla doslova burza práce. Dělníci nedostatkových profesí se tu scházeli na svačině, která se nejednou protáhla až do oběda a v hustém cigaretovém dýmu bylo možné sehnat v každou denní dobu potřebného meloucháře.

Zanikla i vyhlášená vinárna Venuše v Jugoslávské ulici. Duší podniku a vzorným vedoucím byl pan Sasín, vystupováním gentleman. Tady končila většina podnikových oslav, neboť tady se cítily i dáma dobře. Kam se asi poděla socha věstonické Venuše, která stála hned u vchodu? Zmizela i spousta dalších zařízení, všechna je ani nelze vyjmenovat. Vzpomeňme ještě jen na oblíbenou Kamenku (Na Výsluní) ve Mšeně, na Tajvan (Na Přehradě), rýnovickou Rudou hvězdu či prosečskou restauraci U Kučerů. Kdo ví, jestli jednou bude někdo vzpomínat i na ty současné hospody?

Václav Vostřák