Do povědomí lidí jste vstoupil jako nejmladší přednosta stanice, bojovník za lepší, pro veřejnost levnější a přívětivější železnici. Je to pro vás období malin nezralých nebo byste se do svého „boje“ pustil znovu?

Dnes je samozřejmostí nasednout v Jablonci do vlaku a vystoupit s jízdním kolem nebo běžkami v Kořenově či Harrachově. Před deseti lety byl na jednu z nejhezčích a současně nejstrmější trať v republice, jíž je ozubnicová z Tanvaldu do Harrachova, smutný pohled, protože v září 1997 na ní byla osobní doprava nesmyslně zrušena. A to i poté, co jsme s přáteli iniciovali petici s 25 000 podpisy. Letos v květnu to bude deset let, kdy jsme se společností GJW Praha provoz obnovili projektem Jizerské dráhy. Nyní je vše opět ve správě ČD, které železnici převzaly zpět s omluvou za kroky z let 1997 - 1998 a do Harrachova je možné se svézt i rychlíkovými vozy. I na dalších tratích Jablonecka je pravidelná intervalová doprava. Vše se rodilo těžce, ale stálo to za to. Nezapomenu na tu euforii, obrovské nadšení a pracovní nasazení kolegů při vzkříšení železnic na Jablonecku. Byla to smysluplná životní kapitola, které nelituji.

Jak jste získal vztah k železnici a co vás k ní přivedlo? Měl jste doma modely vlaků?

Odmalička jsme s rodiči a sourozenci jezdili na výlety a cestovali vlakem. Rád jsem vyhledával spojení v jízdním řádu, který se postupně stával mojí biblí. Už v té době mě zaujala práce výpravčího, který „poroučel vlakům a všechno řídil“. Modelové kolejiště bylo doma samozřejmostí od předškolního věku a řízení dopravy jsem si na něm pravidelně nacvičoval.

Je o vás známo, že rád cestujete. Používáte vlakovou dopravu a porovnáváte pak naše dráhy s těmi zahraničními?

Nemám téměř žádný hmotný majetek, mé bohatství spočívá v množství zážitků z cest a desítkách tisíců fotografií. Uchvátilo mě hlavně Norsko, Portugalsko, Itálie se Sicílií a Liparskými ostrovy. V Evropě jsem neviděl jen Finsko a Pobaltí. Nejvíce cestuji opravdu vlakem. Pravidelně zkouším zahraniční železnice a tyto cesty jsou pro mne inspirací. Porovnání, která z nich vyplývají, jsou v mnoha ohledech smutná, a to zejména, pokud srovnávám francouzské a švýcarské železnice s našimi. Úroveň železniční dopravy je v některých zemích tak vysoká, že cestování jejím prostřednictvím se stává doménou těch nejvyšších společenských kruhů.

Kam jste na svých cestách dorazil nejdál a co vás tam zaujalo nebo zklamalo?

V roce 1996 jsem se vydal na dvouměsíční cestu do Indie přes Turecko, Írán a Pákistán. To byla asi nejhezčí cesta. S přáteli jsme dosáhli nejjižnějšího indického mysu Kanniyakumari a objeli celou Indii. Tuto misi jsme zakončili v exilovém sídle tibetského dalajlámy v Dharamsale pod Himalájemi. Nedá se zapomenout na překrásné památky, hinduistické chrámy v kontrastu s bídou, v níž žijí chudí, ale šťastní obyvatelé. Nezapomenu ani na jihozápadní indický stát Kérala, kde jsme plavali s delfíny v moři a obdivovali domestikované slony.

Západním směrem byl nejdelší můj měsíční pobyt v Peru. Na přelomu února a března 2006, kdy u nás byla poslední pořádná zima, jsme si vychutnali tamní pobřežní léto. Vydali jsme se nejdříve po stopách našich horolezců, kteří v roce 1970 zahynuli pod Huascaránem, a pochopili, proč je celé pohoří takovým magnetem. Vnitrozemím jsme se přesouvali převážně autobusy, které v některých průsmycích nemohly zastavit, protože by se už nerozjely. Jednou jsme uprostřed noci uvízli v blátě a spolu s cestujícími pak autobus vyprošťovali. Ve vzpomínkách mi navždy utkví překrásná města Cusco, Arequipa, jezero Titicaca či posvátné město Inků Machu Picchu. Zklamalo mne, že Tichý oceán i přes pěkné počasí vůbec nebyl tichý, ale tak rozbouřený, že se v něm nedalo ani koupat, natož plavat. Nádherné putování mělo tehdy nepříjemnou tečku. Z Madridu, kam jsme přiletěli z peruánské Limy, naše zavazadla místo s námi do Vídně, putovala do Kodaně. Tak se stalo, že jsem najednou uprostřed jabloneckých sněhových závějí stál, k údivu kolemjdoucích, v sandálech a kraťasech.

Slyšela jsem, že běháte maratony. Kde jste byl naposledy a jak jste doběhl?

Mám jich za sebou teprve devět, ale to je jen začátek. V srpnu jsem běžel na Slovensku v Rajci u Žiliny s pětapadesátiletým Václavem Krejsou z Prahy, který tam zvládl už jeho třístý. Naposledy jsem běžel loni v říjnu Mezinárodní maraton míru v Košicích, který má dlouhou tradici i nádhernou atmosféru. Běželo se mi dobře, v polovině jsem se dostával do 1. třetiny běžeckého pole, ale na 25. kilometru přišly žaludeční křeče. Vyšel jsem z tempa a o dva kilometry později mě předběhl bývalý slovenský premiér Mikuláš Dzurinda. Držel jsem se ho ještě další dva kilometry, ale nestačil jsem mu. Do cíle jsem se „dotrápil“ za 3 hodiny 49 minut. Nejraději vzpomínám na maraton v Budapešti, kde jsem před dvěma lety dosáhl zatím nejlepší čas - 3 hodiny 35 minut.

Souvisí nějak běhání maratonů s vaší životní filozofií a stylem?

Maraton je synonymem mého života plného boje proti tomu, co považuji za špatné. Některé cíle jsou vzdálené a k jejich dosažení je třeba obrovské vůle, trpělivosti a musím překonat i sám sebe. Běh je teď pro mne drogou a velkou duševní vzpruhou v těžkých chvílích. Když si před nepříjemným dnem se složitými úkoly a jednáními zaběhám kolem přehrady nebo do Jindřichova, rázem je den krásný a všechno jednoduché a jasné…