Vy jste extrémní biker, jak jste se k této neobvyklé disciplíně dostal?
Někdo se specializuje třeba na sjezdy, já hlavně na ultramaratony interkontinentálního charakteru. Jezdí se nonstop a bez podpory, z jedné strany kontinentu na druhý. Moje cesta k tomuto druhu extrémní cyklistiky vedla od sjezdového lyžování a přes silniční cyklistiku. Při tomto sportu totiž není výhodou mládí, spíš naopak, člověk je v pozdějším věku stabilnější a psychicky vyrovnanější.
Který byl váš první velký závod na kole a jaký zatím poslední?
První extrémní závod, který jsem jel, byl v roce 1996 Dolomitenmann. Z mého dnešního pohledu to až tak náročné nebylo, spíš to byl takový odrazový můstek. Pak jsem absolvoval Crocodile Trophy napříč Austrálií. Potom mi trvalo tři roky, než jsem se psychicky připravil na závody na Aljašce. To je nejdrsnější závod, který jsem absolvoval tuhle zimu už podruhé. Nejede se na čas, tam jde jen o to nesložit se a doslova přežít.
Dá se dá v Jablonci připravit na tak extrémní závod?
Fyzicky se lze připravit kdekoliv, na mrazy se ale připravit nedá. Dokonce jsem přemýšlel o tom, že bych se nechal na noc zavírat do mrazáku, ale tenhle výkyv by byl asi příliš náročný pro organizmus. Na Aljašku jsem odletěl deset dní před startem závodu a doufal jsem, že to bude stačit. Nestačilo. Psychicky se nepřipraví nikdo, je to prostě buď a nebo. Člověk jede sám, skupinky se hned na začátku závodu rozpadnou, se spolujezdcem bych se zbytečně zdržoval. Tahle soutěž se nejezdí kvůli výhře. Když to někomu vyprávím, klepou si lidi na hlavu, proč tenhle závod jezdíme. Peníze za výhru by ale stejně nikoho dalšího nepřilákaly, a pokud ano, pravděpodobně by nedojel.
Řeknete nám něco o průběhu vlastního závodu?
Odstartují všichni najednou, jak cyklisté, tak pěší a běžkaři. Jede se nonstop tak, aby účastníci byli schopní se bezpečně dostat do vesnice nebo nějakého srubu. Musí se nasadit takové tempo, aby se dalo třeba dva dny nepřetržitě jet. Už za hodinu se se startujícími nevidíte, startovní pole se roztrhá, každý si musí vytvořit vlastní optimální tempo. V závodě mají účastníci na výběr ze dvou tras, jedna měří 350 mil a druhá měří 1100 mil, což je asi 1800 kilometrů. Tu jsem si zvolil a za 23 dní jsem ji vyhrál. Rekord je o den kratší.
Na trase se dá velmi snadno zabloudit, lepší mapy oblasti neexistují. Velkým pomocníkem je GPS, ale stává se, že v mrazu nenaskočí a rychle se vybijí. Také čelní svítilna svítí jen slabě, protože baterie na víc nestačí. Vidím kužel světla před sebou a kolem jenom černočernou tmu.
Kde na cestě přespáváte?
Pokud se dostaneme do vesnice, eskymáci nebo indiáni nás nechají u sebe přespat. Tito lidé žijí velmi jednoduchým a šťastným životem a nejsou příliš dotčeni civilizací, vždycky jednomu obětavě pomůžou. Pokud někdo nedojede až k nim, musí si lehnout na sníh a přespat na cestě.
Jak se cestou stravujete?
Většinou si vezu jídlo tak na tři dny a doufám, že stihnu dojet do vesnice. Ne pokaždé se to ale podaří. Když bych ale vezl víc jídla, budu těžší a pomalejší. Strava je postavená na tucích, tedy ořechy, tučné trvanlivé salámy a sýry nebo tyčinky snickers. Všechno musím mít předem nakrájené na jednotlivá sousta, jídlo zmrzne na kost a nedá se ukousnout.
Co se stane, když se někdo ztratí?
GPS navigaci sice máme u sebe, ale většinou je vypnutá, protože baterky neudrží napětí. V pravidlech je napsáno, že vás nikdo nebude hledat. Každý musí mít vůli přežít a dostat se do cíle sám, vlastními silami.
Jak se cítíte po návratu domů?
Člověka takový závod hodně ovlivní. Zejména život indiánů a eskymáků je tak čistý a ryzí, že si pak po návratu domů špatně zvykám. Díky tomu, že jsem závod vyhrál, mám teď spoustu práce a závazků vůči sponzorům. Sepisuji také knížku o mých zážitcích. Snad se mi příště budou snáze shánět peníze. Vlastní startovné sice není závratné, ale musím se na Aljašku dopravit a hlavně nakoupit speciální výbavu. A to by bez sponzorů nešlo. Gumy na kola jsou zvláště k tomu určené, aby se kolo ve sněhu příliš nebořilo, přes řidítka se navléká jakýsi pytel, který chrání ruce před omrznutím a tak by se dalo pokračovat.
Popřejme tedy Janu Kopkovi další drsné zážitky a hlavně - pokaždé šťastný návrat domů do Jablonce nad Nisou.
(vk)