Je třeba mluvit o událostech 2. světové války nebo je to už minulost, na kterou by bylo dobře zapomenout? Stále více se ukazuje, že zapomínat by nebylo moudré. Naopak, je třeba o nich hovořit, aby se všechny ty hrůzy neopakovaly.

A zvláště je nutné mluvit s mladými lidmi. Těch několik posledních pamětníků proto stále znovu a znovu přináší své svědectví. Jedním z nich je Tom Graumann, židovské dítě, které odvezl vlakem z předválečného Československa britský obchodník Nicholas Winton a tím mu zachránil život. Tom Graumann, tehdy ještě Tomáš Hofbergr z brněnské židovské rodiny, měl štěstí. Byl v posledním vlaku, který odsud odjel, než 1. září 1939 vypukla 2. světová válka.

Vyrostl pak ve Skotsku, kde přestoupil ke křesťanství, vystudoval ošetřovatelství a biblickou misijní školu. Události z dětství jej zřejmě předurčily k jeho životní cestě, a to pomoci lidem. Po studiích proto odešel na Filipíny, kde žil devět let, pracoval jako ošetřovatel, učitel a misionář a posléze se také seznámil se svou americkou ženou, ošetřovatelkou Caroline. Mají čtyři děti, z toho dvě adoptované, a deset vnoučat. Od roku 1997 žije střídavě v USA a České republice, v Nebovidech na Kolínsku.

O své cestě z předválečného Československa vyprávěl také v Jablonci. Vždy dvě besedy dopoledne pro žáky základních škol ve Spolkovém domě, navečer pak pro veřejnost v Městské knihovně. Ačkoliv se pan Graumann s chotí zdržel v Jablonci jen dva dny, přesto stihnul připomenout tuto dobu plnou strachu a zoufalství několika desítkám lidí. A všichni, jak mladí, tak ti starší, poslouchali se zatajeným dechem a občas bylo možné zahlédnout i hluboké dojetí.

Manžele Graumannovi pozval také starosta Petr Tulpa na oběd a při tomto osobním setkání se hovor točil nejen kolem cesty ve Wintonově vlaku a dalšího života ve Skotsku, ale mluvilo se i o práci na Filipínách, o životě ve Spojených státech i o současnosti v České republice.