Galerie

Výstava uměleckých děl malíře a sochaře doc. Josefa Císařovského v Galerii N v Jehlářské ulici.

STŘEDA 14.7. 2004 - Nadace Preciosa Jablonec - v rámci oslav 10. výročí svého založení, zahájila v prostorách Galerie N v Jehlářské ulici výstavu uměleckých děl malíře a sochaře doc. Josefa Císařovského. Výstavu uvedla Ing. Renata Štorová, CSc., vedoucí katedry designu TU Liberec, úvodní slovo pronesl prof. Ing. Věněk Šilhán, CSc., předseda správní rady Nadace Preciosa. Řekl: Znám dobře Josefa Císařovského, kováře, malíře i sochaře, teoretika a historika výtvarného umění, univerzitního docenta kulturologie. Znám ho ale také jako člověka, který si v kokořínském údolí, ve staré dřevěné chalupě, vlastníma rukama postavil malířský a sochařský ateliér, vybudoval kovárnu a ještě navíc postavil seníky a chlévy pro ovce, aby se uživil, když ho po roce 1968 vyhodili z Karlovy univerzity a jen těžko mohl najít jinou obživu. Tam na Olešně, v kokořínském údolí, začal psát novou monografii o své velké lásce, sochaři Ottu Guttfreudovi. Souběžně s tím začal psát i o své první lásce, Karlu Hynku Máchovi, s myšlenkou, jak malíř vidí poezii tohoto básníka. Na první pohled je to téma úctyhodné. Znám ho také jako člověka sršatého, kritického, kterému všechno nevoní. Znám ho ale také jako člověka laskavého a citlivého, který prožil svých sedmdesát osm let života pozorováním světa kolem sebe, zápasem s lidskou lhostejností, zbabělostí a křivárnou, člověka naplněného zdravou skepsí, optimismem a nápady, někdy až fantaskními, ale nápady, které zaujmou originalitou, hloubkou a odvahou. To všechno mu dalo spoustu zkušeností, takže vyzrál v člověka moudrého, který má na rozdávání. Asi před dvěma a půl lety mi řekl: „Vím o vás dost.“ Měl na mysli Preciosu jako firmu i její nadaci. „A mám pro Tebe návrh. Ty víš, že v sedmdesátém sedmém jsem začal pracovat na cyklu kreseb a ambaláží, které reagují - měsíc za měsícem - na události toho roku, kdy se rodila Charta 77. Dokonce jsem si vedl deník o osudech lidí, které jsem znal a byli mi blízcí. K tomu cyklu patří ještě řada studií a skic. Rozhodl jsem se, že vám ten cyklus daruji. Berete ten dar? Nic za to nechci.“ Ten cyklus jsem znal. Byl jsem u toho, když ho tvořil. Ten dar mě ohromil. Takový ale Josef je. Ještě předtím věnoval celý cyklus obrazů nazvaný „Židovské hřbitovy v Hostouni“ a cyklus „Násilí“ Židovské obci v Děčíně. O těch cyklech s motivy starých židovských hřbitovů z Hostouně říká, že v nich maluje vzpomínky, které jsou krásné a po kterých se mu stýská, tak jako po uplynulém mládí. „Pro mne je to zakázka mrtvých. Vzpomínka na mou rodnou ves, na mé rodáky, hostouňské Židy.“ V životě potkal mnoho Židů, ale to už nebyli hostouňští, byli odjinud. Měli však cosi společného. Nebyla to jenom jména, tisíce let stále stejná, jak je najdete už ve Starém zákoně. Je to spirituálnost života, která nemá čas ani jména.

To všechno a ještě mnoho jiného je materiál, který Josefa Císařovského provokuje k přemýšlení, úvahám a umělecké tvorbě. Říká o sobě, že se považuje za realistu, ale že má geny v obou polohách: viděného i neviděného. Reálného i nereálného. A proto to, co tvoří, je současně realistické i abstraktní. „Nám malířům je souzeno / Nahlížet i tam / Kam se nesmí / Beztrestně / Do klína lásky / Do ukrutné rány bolesti / Za odcházejícím světlem života /…../ Tu nejde o duši, ale o srdce /….“ Ano, nahlížet tam, kam se nesmí…Beztrestně… To platí o veškerém umění, možná, že o malířském umění zvlášť. Ve svém deníku k cyklu obrazů Antiúhle 77 říká, že malíř, který má ryzí cit pro barvy, jejich prostřednictvím vytváří svou filosofii života i malby, a tak prožívá a reflektuje čas a prostor, podobně jako ryba svou vodu a proud řeky. Proto jeho malba není ničím víc než emocí způsobu života, existence. V té souvislosti mluví o tom, že se může stát, že i malíři zaschnou barvy života. A když se to stane, tak je to podobné jako když rybám vyschne řeka, anebo když člověku zhasne světlo a jeho osudem je slepota. A kdy umělci mohou zaschnout barvy života? Stačí k tomu soumračení doby, lidská beznaděj, mravní bída těch kolem, lež oděná do hadrů pravdy, sytost polopravd a pololží, kázání blbců chytrým a poklonkování, chvála lsti a pýcha moci. To ale není nic nového. Všechno tu již bylo, a věděli to i ti před námi. Lidé jsou v podstatě stále stejní, jen kulisy dějin se mění v souvislosti s tím, čemu říkáme pokrok. To a ještě mnoho dalšího Josef Císařovský nejenom promýšlel a ve své literární tvorbě zaznamenal, ale vyjádřil to i ve své tvorbě výtvarné. „Vracím se k barvě“, říká, „ale úplně odjinud, než kde jsem kdysi býval.“ Nadace Preciosa, poctěná darem cyklu obrazů „Antiúhle 77“, se rozhodla, že tyto obrazy vystaví, a navíc je doplní obrazy z cyklu „Židovské hřbitovy v Hostouni“ a obrazy z cyklu „Násilí“, které nám laskavě zapůjčila Židovská obec v Děčíně. Touto výstavou chceme ukázat část díla Josefa Císařovského a současně připomenout všem divákům, že všechno to, co vystavené obrazy představují, z našeho života nezmizelo, ale je stále - i když v jiných podobách - stále přítomno - konec citace z níž je zřejmé, proč nadace v galerii a proč s Josefem Císařovským.

Přidejme fakta o autorovi: Narozen 21. července 1926 v Hostouni v Čechách. V letech 1945 - 1956 studoval na Filosofické fakultě Vysoké školy politické a sociální a Akademii výtvarných umění. V roce 1961 řádně habilitován na Karlově univerzitě na docenta estetiky výtvarných umění. Roku 1961 založil Lidovou školu umění ve Mšeně a v r. 1967 vědecké pracoviště kulturologie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity Praha. Spoluzakládal a signoval Chartu 77. V roce 1990 založil Evropský kulturní klub v Praze. Tvorba: Sochařské a plastické artefakty: například kovaná kašna pro klášter Strahov, kovaná vrata a okenní mříže pro kostel v Českém Jiřetíně, kované oplocení hřbitova sv. Rocha na Strahově, 12 vitráží pro hrad v Písku a kostel sv. Trojice v Písku, vitráže pro kostnici kostela v Mělníku, kované sochy, např. Král a Královna (muzeum v Liberci), Pieta za 21. srpen 1968, Hudba, Signály aj. Malba: Cyklus 36 obrazů Násilí, 1968, cyklus asambláží, Charta 77, cyklus čtyř ročních období na starých židovských hřbitovech v Hostouni a rozsáhlá krajinářská tvorba. Literární umělecko-historická tvorba: Knižní vydání monografií, Portrétní umění Maxe Švabinského, 1954, Estetik Otakar Hostinský, 1956, Malíř M. Holý, 1957, Sochař Otto Guttfreund,1963, Architekt Jiří Kroha, 1964, 1967 a další. Rukopisy připravené k vydání: Oto Gutfreund (nová verze), K. H. Mácha, G. Pisano, Dějiny světové krajinomalby, Malíři ruské avantgardy, Filosofie malby.RODINA: manželka Blanka - historička, synové: Petr - sochař, Josef - filmový režisér, Tomáš - malíř

Na konec dodávám, že výstava byla otevřena od 14. července do 6. srpna, a to ve středu až v pátek od 13 do 17 hodin.

Vytvořeno 27.7.2007 10:16:03 | přečteno 2657x | Petr Vitvar