Dušan Molitoris - Dělal jsem to, co mě baví a naplňuje

, autor: Jiří Endler

Dušan Molitoris se narodil 16. 5. 1944 na Slovensku. Je absolventem ZŠ Josefův Důl a Střední chemické průmyslovky v Hradci Králové a Pardubicích. Pracoval v národním podniku Bižuterie Jablonec, ve výrobním družstvu Maják, byl ředitelem Střediska vrcholového sportu v Jablonci, v roce 1992 se stal vedoucím provozu ve firmě Soliter. Bývalý atlet, trenér, rozhodčí a bafuňář atletického oddílu TJ Liaz, jehož je nyní předsedou.

Kdy jste přišel ze Slovenska do Čech?

Dva roky poté, co jsem se narodil. Rodiče hledali práci jako skláři a našli místo v Josefově Dole. Tam jsem prožil krásné dětství, chodil do školy, hráli jsme fotbal, hokej, stolní tenis.

S atletikou jste začal kdy?

Bylo to o mnoho let později. Šel jsem studovat Střední chemickou školu v Hradci Králové. Po dvou letech byla škola sloučena s pardubickou. Domů jsme jezdili jednou za 14 dnů. Náš tělocvikář mi jednou cestu domů zakázal s tím, že musím reprezentovat školu v běhu okolo Jaroměře. Byl to můj první start v roli atleta v přespolním běhu a já ho vyhrál. Začal jsem přemýšlet co dál a zde se mi otevřela cesta. Náš internát sousedil s atletickým stadionem a bylo jasno. Mým prvním trenérem byl známý Arnošt Křivka. Závodil jsem za Rudou hvězdu Pardubice. Paralelně jsem také hrál stolní tenis, ve kterém jsem v roce 1960 vyhrál takzvaný turnaj Olympijských kruhů. Tehdy mě jako nadějného tenistu před prázdninami oslovil oddíl z Hradce Králového, po nich jsem upadl v zapomnění. Ping pong mi zůstal jako koníček.

Po škole jste se vrátil do Jablonce?

Ano, dostal jsem umístěnku jako technolog do národního podniku Bižuterie, ale dlouho jsem zde nepobyl, přišel povolávací rozkaz a rukoval jsem na vojnu do Vyškova, kde bylo tehdy béčko pražské Dukly. Zpočátku jsem běhal sprinty, osobní rekord na stovku mám 11 vteřin na škváře, a skákal jsem do dálky. Zde jsem se blížil k hranici sedmi metrů. Závodil jsem v první lize a zajímavé je, že jsem na prvním závodě ve Vyškově poznal svou budoucí manželku a v roce 1966 jsem si ji vzal.

Závodil jste i po vojně?

Vrátil jsem se do Liazu, kde mi nabídli dobré podmínky a byt. Startoval jsem v ligovém týmu, ale v zimní přípravě jsem se zranil a moje naděje stát se vrcholovým sportovcem vyhasla. Zdraví mě limitovalo, a tak jsem závodil jen na úrovni kraje. Atletiku mám velmi rád, a tak jsem začal hledat cesty, kde bych se uplatnil.

Takže jste začal bafuňařit?

V roce 1966 jsem začal jako trenér a pokračoval jsem jako funkcionář. Vždy mě bavilo něco organizovat. Dělal jsem vedoucího družstva dorostu, absolvoval školení rozhodčího a byl zvolen do výboru AO TJ Liaz, jehož jsem se v roce 2008 stal předsedou. Jako rozhodčí jsem byl například na mistroství Evropy v Praze v roce 1978, na což rád vzpomínám. Díky své organizační činnosti jsem byl nominován do sportovní delegace Českého olympijského výboru a zúčastnil se LOH v Moskvě v roce 1980 a ZOH v Sarajevu 1984. Byl jsem i u toho, když Helena Fibingerová hodila v Jablonci dosud nepřekonaný halový světový rekord ve vrhu koulí.

Atletika vás živila?

Kdepak. Chodil jsem do práce, nejprve do Bižuterie, kde jsem byl technologem, ale v roce 1975 mě za mé pravicové názory sesadili. Poté jsem pracoval ve výrobním družstvu Maják a následně měl štěstí, že jsem byl u toho, když se zde v osmdesátých letech začalo zřizovat Středisko vrcholového sportu mládeže. V roce 1981 jsme se stal jeho ředitelem.

To byla asi pěkná práce?

Takovou práci bych přál každému. Dělal jsem to, co mě baví a naplňuje. Kromě atletů pod nás patřilo běžecké lyžování a saně. Byly to krásné časy a myslím, že střediskem prošlo několik velkých talentů. Je škoda, že po r. 1989 podobné projekty skončily. Já se po 30 letech vrátil do podniku, který se přejmenoval na Soliter, a vydržel jsem tam až ro roku 2005, kdy jsem šel do důchodu.

Lze srovnávat dobu minulou se současností?

To nelze. V osmdesátých letech byla atletika mnohem úspěšnější, byla koncepčně podporována, reprezentace byla prioritní. Lidi kolem měli více času, jejich činnost byla refundována, například ve středisku jsme měli šest profesionálních trenérů. V Jablonci navíc byla první hala, kterou využívali nejen místní. Myslím, že střediska vrcholových sportů měla svá opodstatnění a to, že se po revoluci zavřela, vnímám jako nesmyslný krok. Dnes je doba jiná, lidé mají více práce a jsou méně ochotni dělat činnost pouze jako koníčka.

Jablonecká atletika slaví letos 75 let, co v rámci výročí chystáte?

Oslavy zahájí tradiční 49. mezinárodní mítink Jablonecká hala 2022. Další akcí bude Mladá Evropa, která v době vzniku byla unikátní v tom, že pro podobné věkové kategorie tak unikátní závody nikde nebyly. Největší akcí bude MČR žáků a žákyň, které uspořádáme v září. Na 15. října plánujeme slavnostní setkání všech talentů, které byly a jsou spojeny s AO TJ Liaz i s menšími závody. Vrcholem oslav by mělo být mistrovství mužů a žen v roce 2023. Tedy pokud se nám podaří retoping povrchů v hale a na stadionu, což je podmínka pořádání domácího šampionátu.

Hrajete stolní tenis, jste předsedou oddílu, rozhodčí atd. K tomu je třeba dobré zázemí v rodině.

Přesně tak, vše, co jsem v životě dokázal a co se mi podařilo, je i zásluha mé ženy, která mi pro moji práci a pro mé koníčky vytvořila perfektní zázemí, za což by při nejmenším zasloužila jednu z olympijských medailí.

Jiří Endler

Vytvořeno 22.12.2021 15:18:14 | přečteno 277x | Petr Vitvar
Štítky: sport , společnost , osobnosti
 
load