Jak jste se k fotografování dostal?

Fotografie mě lákala od mládí. Zajímalo mě, jak se fotí i jak se snímky zpracovávají. Nejprve jsem fotil fotoaparátem Voigtländer, který jsem našel u dědy na půdě. Tím jsem také prarodiče i jejich psa Haryka vyfotil a pak týden čekal, než film a snímky v drogerii zpracovali. Svůj první aparát jsem si koupil asi ve 14 letech. Východoněmeckou Pentonu na kinofilm za 390 korun.

Chodil jste do nějakého kroužku?

Ne, nikam. Vše jsem se učil sám. Nastavit clonu, čas závěrky. Zkoušel jsem vyvolat negativ a následně z něj udělat pozitiv. Fascinovalo mě, jak se v misce s vývojkou začaly postupně objevovat snímky. Pak následovalo ustálení, důkladné vyprání a usušení nebo vyleštění. Když něco chcete dělat, zvládnete to snadno. Fotokomoru jsem si dělal v pokojíčku. Večer přehodil přes zatažené okno deku, na psací stůl postavil vypůjčený zvětšovák, do misek namíchal lázně a dalo se dělat. Měl jsem i nějaké knížky, nebo mi poradil pan Bureš v českolipské prodejně foto-kino.

Kdy jste začal fotit profesionálně?

Bylo to v roce 1984, kdy jsem se od kamaráda dozvěděl o volném místě fotografa v propagaci Bižuterie. To nebyla žádná tvůrčí fotografie, fotil jsem pracovní portréty vzorných pracovníků, návštěvy známých osobností a politiků a schůze. A ve volném čase sport.

Jaký sport jste nejraději fotil?

Mně byla a je velmi blízká atletika. Tu jsem dělal od žáků v České Lípě a vlastně i díky ní jsem skončil v Jablonci. Ve škole jsme dostali nabídku volných míst do skláren v šumavské Lenoře, v Poděbradech a v Jablonci. Nerozhodoval jsem se ani vteřinu, atletika vyhrála. V oddíle jsem byl zařazen do skupiny Miloše Dajbycha, a tam mi došlo, že tak dobrý jako moji přátelé z tréninkové party nikdy nebudu. Ale můžu být dobrý s fotoaparátem, protože s tím jsem byl v oddíle jediný. Přesně jsem věděl, jaký moment pohybu chci zachytit.

Jak jste pokrýval náklady?

Snažil jsem se vydělat a fotky jsem prodával oddílu za proplacené paragony a kamarádům za tři koruny. Stal jsem se dopisovatelem Novin Jablonecka a krajského deníku Průboj. Tam byl honorář za otištěný snímek po zdanění 18 a 27 korun. Šestatřicet políček na filmu někomu vystačilo na dvoje Vánoce a dvě dovolené. Mně ten počet taky vyhovoval a když bylo třeba, část filmu jsem v komoře ustřihl, vyvolal a zbytek nechal na příště. O neomezeném počtu, jako u digitálu, jsem snil při focení na Janovských 11 a 19 km. V propozicích závodu bylo slíbeno, že každý závodník dostane poštou výsledky a foto z trati. Ale jak vyfotit kolem pětistovky běžců, když máte k dispozici jen 36 obrázků? Museli jsme být ve dvojici, když jeden dofotil, musel převinout film zpátky do kazety a fotil druhý. Výměna trvala něco přes minutu a někdy se to stihlo opravdu na poslední chvíli.

Také jste přešel na digitální foťák?

Dokud mě fotografie živila, dělal jsem na kinofilm. Digitální foťák jsem si koupil v roce 2005 a fotil s ním jen pro sebe. Posledních sedm let, kdy jsem jako důchodce dostal od syna z hecu trekové hůlky, chodím a fotím. A nevím, co mě víc baví, jestli chůze nebo focení. Jdu, koukám kolem sebe a fotím to, co mě zaujme. A když po 15 kilometrech mám dvě fotky, které se mi líbí, tak jsem prožil pěkný den.

Kdy jste se vydal na soukromou dráhu?

Na volnou nohu jsem nastoupil v roce 1990. O dva roky později se mi splnil sen a stal jsem se fotoreportérem pro tehdy vznikající Jablonecký deník, který vedla Irena Ottisová. Ovšem u té práce jsem vydržel pouhé čtyři měsíce. Mé představy o práci se od té skutečné lišily. Z deníku jsem odešel, pracoval pro Bohumila Jakoubě nejprve ve fotokomoře a později na minilabu v Kodak Expressu a zároveň fotil pro kancelář starosty. V roce 2008 jsem si minilab pronajal, ale nedopadlo to. Přišel mocný nástup digitální fotografie, lidi přestali fotit na film a já zpracovávat snímky. V roce 2010 jsem podnikání nuceně ukončil a šel pracovat do Železného Brodu do Detesku. Zde jsem měl danou pracovní dobu a stálé peníze, mohl vydělávat a s velkou pomocí mojí ženy a celé rodiny splácet dluhy, které po podnikání zbyly.

Nyní chystáte výstavu, o čem bude?

Ta vznikla více méně náhodou. Dostal jsem skener a postupně jsem digitalizoval na 60 tisíc dochovaných negativů. Trvalo to tři a půl roku. Když jsem to dokončil, chtěl jsem k mým 70. narozeninám vydat knížku o 35 letech života v Jablonci v rozmezí let 1973 až 2007. Rok jsem pročítal v archivu novinové články a hledal spíše takové perličky z Jablonce a okolí. Ovšem začala doba covidová a já udělal pouze jeden výtisk, a to pro sebe. Nedávno jsem se o tom zmínil Petru Vobořilovi z Kultury Jablonec, knihu si prohlédl a řekl, že uděláme výstavu. No a tu nyní už čtyři měsíce připravujeme. Budou na ní fotky napříč žánry ze života Jablonečanů, ale asi nejvíc ze zlaté éry jablonecké atletiky. Vernisáž je plánována na červen.

Jiří Endler