Viktor Kuna - Filmařina je můj velký koníček

, autor: archiv Viktor Kuna

Viktor Kuna je bývalý houslista, jenž do roku 2002 odehrál přibližně 1000 koncertů. Hudbu studoval v Moskvě, Vídni, Chicagu. Natočil sedm sólových disků. V roce 2002 mu úraz míchy způsobil změnu kariéry. Studium diplomatické akademie, práce na MZV ČR a poté projektový management, mezinárodní obchod a ředitel softwarové firmy byly jeho další činnosti.

V roce 2009 založil festival Dech hor – festival alpinismu a dalekých cest (www.dechhor.cz). V letech 2008–2012 absolvoval několik horolezeckých expedic.

Kdy jste začal s hrou na housle?

Housle jsem našel za oknem na Mikuláše, když mi bylo šest. Táta je hudební vědec, maminka hrála v divadle a zpívala i operu, nebylo úniku. Hrál jsem denně na housle a jezdil po soutěžích. Do roku 2002 jsem se sólovým hraním se živil.

Kde jste studoval a kde hrál?

Kromě Čech, také v Moskvě, v Chicagu, aspiranturu jsem dělal ve Vídni, kde jsem zůstal prakticky osm let. Odehrál jsem asi 1 000 koncertů, měl jsem několikrát turné v Americe, jezdilo se po celé Evropě, po Asii. Vystupoval jsem s komorním orchestrem jako sólista, občas se symfonickým orchestrem, natočil jsem sedm CD.

Jak na to vzpomínáte?

Nemáte soukromý život. Bylo to strašných kilometrů v autě a v letadle. Vlakem jsem se bál jezdit, tehdy v 90. letech kvůli houslím, takže to bylo pořád na kolech. A pořád jsem se musel něco učit.

Proč jste s houslemi skončil?

Těžko se to popisuje. Na chodníku v Praze si mě někdo s někým spletl, bodnul mi nůž do zad a ten mi prolétl mezi obratli do míchy. Na rok jsem ochrnul a chodil o berlích. Takže jsem prakticky už neměl odvahu se vrátit k houslím. Nebylo to lehké období.

Změnil se vám život, jakou cestou jste se vydal?

Těžké bylo hledat, najít se, dělat věci, který by mě bavily, ve kterých bych viděl smysl. Samozřejmě dlouho trvalo, že jsem nechápal, že se ráno probouzím a neberu housle do ruky, protože to byl zvyk. Od malička jsem miloval hory a v rámci rehabilitace jsem začínal i sportovat, protože to bylo jediné řešení, makat a makat, aby se nohy rozchodily. To mě přivedlo k horám, přešel jsem jako turista bulharské hory. Od roku 2007 jsme s partou začali jezdit do Rakouska. A za rok 2007 jsme tam vyšli 13 třítisícovek. A pak jsem začal i ty zimní výstupy, až mě to dostalo do Himálaje, na Kavkaz, na Elbrus, do Bezengy, na Pamír a tak dál a tak dál.

Začal jste na výpravách točit filmy?

Filmařina je můj velký koníček. Byl jsem naprostý amatér, ale když jsme vyjížděli na hory, třeba i na expedice na mořském kajaku, tak jsem měl kameru a točil. A udělal jsem z toho malý 16minutový film, který potom oběhl nějaké televize, takové ty lokální. Později jsem se oboru začal více věnovat a studoval jsem jej.

S Martinem Králem jste natočil film o Krkonoších.

Martin Král se na mne obrátil, že má sen udělat film o nejkrásnějších místech Krkonoš. Tvrdil, že lidé české hory nedoceňují a mladí je ani neznají. Především ale nic nevědí o jejich bohatství a jedinečnosti. A to byla pro mne výzva. Pokusit se to změnit. Řekli jsme si, pojďme, uděláme film o Krkonoších v kapitolách, kdy každá kapitola bude o něčem pojednávat. A vznikla taková myšlenka, že by film byl vhodný i pro školy. Protože pojednává o geologické minulosti, geomorfologii Krkonoš, floře, fauně, historii. Je to de facto vzdělávací dokument. Několikrát ho vysílala Česká televize a jeho německá verze oběhla řadu kin v Německu, než jeho tamní distribuci překazila pandemie covidu. Zkrácená verze šla i v našem pavilonu na výstavě EXPO 2017 v kazašské Astaně.

Po odvysílání Krkonoš vznikl nápad vytvořit film o Jizerkách?

Chalupaříme na pomezí Jizerských hor a Krkonoš a chtěl jsem ve filmování pokračovat. Film o Jizerkách, o kterých jsem myslel, že je znám, byla logická volba. Ovšem nebyl jsem v nich několik let a netušil jsem, jak se proměnily. Jizerky jsem měl v paměti jako hory s holinami, pasekami a s uschlými torzy smrků. Ovšem díky průvodci René Bělohradskému, původem z Josefova Dolu, který hory miluje a zná prakticky každý kámen, jsme objevili Jizerky z úplně jiného úhlu. A jsem za to vděčný. Zejména díky němu vznikly záběry, které nejsou jen oslavou jizerskohorských krás nebo potěchou pro oko. Díky setkání s mnoha odborníky a pátrání v knihách film přiblíží nejen přírodu, ale také historii a další aspekty místní krajiny a prostředí.

Jiří Endler

Vytvořeno 31.1.2022 9:35:33 | přečteno 590x | Petr Vitvar
Štítky: kultura
 
load