Narozena v roce 1980 v Jablonci nad Nisou, absolventka jazykové školy ZŠ Liberecká, Hotelové školy v Turnově a Pedagogické fakulty TUL. Od roku 2007 vedla Mateřské centrum Jablíčko, od roku 2012 je ředitelkou DDM Vikýř Jablonec, v současné době je na mateřské dovolené. Od roku 2010 je členkou a nyní předsedkyní Komise pro výchovu a vzdělávání, spolurealizátorkou projektu Místní akční plán rozvoje vzdělanosti Jablonecko II. Zastupitelkou města je od roku 2018, nezávislá, kandidovala za Starosty pro Liberecký kraj.

Proč jste vstoupila do komunální politiky?

Měla jsem a mám chuť pozitivně ovlivňovat okolí.

Čemu se v komunální politice věnujete?

Věnuji se převážně školství a volnočasovým aktivitám. Od roku 2010, kdy jsem poprvé kandidovala za Domov nad Nisou, jsem v komisi pro výchovu a vzdělávání, v současné době jsem její předsedkyní. Zapojuji se v různých pracovních skupinách.

Vystudovala jste hotelovou školu, máte ke gastronomii blízko?

Ano, baví mě vařit a cestovat a to ten obor spojoval. Po škole jsem v oboru i několik let pracovala například v hotelu Horizont jako provozní, v Rehavitalu jsem byla u zrodu i fungování baru, vyučovala jsem na Škole řemesel a služeb barmanství a poté zde působila i jako mistrová oboru kuchař-číšník.

Jak jste se dostala od gastronomie ke školství?

Po narození holek, už na mateřské, jsem začala studovat Volnočasovou pedagogiku na TUL a začala jsem pracovat v neziskové organizaci Jablíčko. Ve spojení s dětmi jsem viděla nový smysl své práce. Když vyhlásili konkurz na ředitele DDM Vikýř, přihlásila jsem se. Výběrové řízení jsem v roce 2012 vyhrála. Ke studiu na TUL jsem si tedy přibrala ještě specializované manažerské studium pro ředitele DDM a SVČ.

Jablíčko bylo v té době našláplé, kdežto DDM Vikýř byl do jisté míry zkostnatělý. Nebála jste se změny?

Měla jsem zkušenosti s vedením organizace a prací s dětmi, jen s jinou věkovou skupinou a jinou formou organizace. Byla to výzva a také se mi líbilo, že jsem to mohla dělat do jisté míry po svém, že zde není nic striktně dáno. Jde o to, aby vše fungovalo, jak má, v rámci zákonných mantinelů. Jde o to, nabídnout takové vzdělávací aktivity, o které je zájem. Samozřejmě mohu mít plány, představy, ale sám to člověk nezvládne. Já se držím hesla, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Lídr musí strhnout tým stejným směrem. Myslím, že jsme společně s kolegy Vikýř „nakopli“ a nyní frčí, je v tom velká synergie. Myslím, že hodně je znát, že nás ta práce baví.

Šla zkombinovat práce ve Vikýři s rodinou?

Ano. Zapojila jsem do činnosti i své děti, brala jsem je na kroužky a tábory. Podívaly jsme se na spoustu krásných míst v rámci rodinných táborů v zahraničí – před rokem jsme to spočítaly a cestovalo s námi více jak 1 500 lidí a všichni jsme si to vždycky moc užili. Dnes už holky fungují samostatně jako instruktorky a animátorky na táborech a akcích.

Nyní jste ale na mateřské, stále docházíte do Vikýře?

Docházím velmi sporadicky, řízením byl pověřen můj zástupce Pavel Dostál a já mu důvěřuji. Nerada bych mu do toho „kecala“, když odpovědnost jde v tuto chvíli za ním. Samozřejmě jsme v kontaktu a když je potřeba, ráda s ním sdílím svůj názor. Teď na mateřské pracuji jen v Komisi pro výchovu a vzdělávání, nechala jsem si aktivity z projektu MAP II. Jablonecko a vykonávám práci zastupitelky.

Jak vnímáte své rodné město?

Jablonec miluju! Žiju zde moc ráda, mám tu spoustu přátel a celou rodinu. Líbí se mi blízkost lesů, přehrady, hor. Pokud bych měla kouzelnou hůlku a mohla splnit jedno svoje přání, pak bych zrealizovala projekt Centra celoživotního zájmového a uměleckého vzdělávání. To je společný projekt Vikýře a ZUŠky, zatím ve stádiu studie, kde by došlo k vytvoření nového úžasného prostoru, který by mohli využívat všichni Jablonečané. Vzniknout by měl v Podhorské ulici za historickými budovami Vikýře a ZUŠ a krom sálu, nahrávacího studia a spousty sdílených odborných učeben by poskytl i zázemí pro ekocentrum. V rámci studie se podařilo i minimalizovat zastavění plochy na úkor zeleně a využít i zatravnění střech. Byla by to pecka a Jablonec by měl úžasnou TOP stavbu s využitím od rána do noci pro všechny věkové kategorie. Doufám, že se nám projekt podaří zrealizovat.

Co vaše koníčky?

Bydlíme u lesa, vezmu psa, miminko a vyrazíme na houby, to je největší relax. Dary přírody ráda zpracovávám i v kuchyni. Celkově mám ráda, když mám zavařené zásoby na zimu a když je doma navařeno. To prostě patří k mé životní pohodě, a tak k vaření vedu i děti, jak doma, tak i ve Vikýři, kde mám svůj kroužek vaření.

Máte tříměsíčního synka, je to nová etapa života?

Lze to tak označit. Původní rodina se mi rozpadla, poznala jsem nového fajn chlapa a máme spolu syna Ondru. Můj muž má z předchozího vztahu syna a já dvě holky. Když se sejdeme, je u nás rušno, jsme velká rodina a často u nás nocují i jejich kamarádi, takže je u nás hodně veselo. Teď máme ještě mimčo a musím říct, že mateřství je úžasné a moc si vážím toho, že to mohu znovu prožívat od začátku. Také nám tu naši novou rodinu spojil hezky dohromady – je to jediný člen rodiny, který má v genech něco z nás všech.

Jaká je Martina Šípková?

Optimistická a vděčná. Snažím se nepřipouštět si starosti, i když ne vždy je vše ideální, snažím se, aby všichni kolem byli v pohodě a já taky. Vděčnost pak beru jako nejdůležitější atribut štěstí. Jsem vděčná za své kořeny, za taťku, který je pan zámečník s velkým P a velkým srdcem, a za mamku, která se vždy postarala o všechno okolo. Jsem vděčná za svého muže, který je hodně pracovitý, a obdivuji jeho neustálou chuť vylepšovat vše kolem sebe. A v neposlední řadě jsem pyšná i na děti a těším se, jak se se životem poperou. Mimo to nerada dávám nevyžádané rady. Ráda dávám lidem volnost a od nich za to očekávám vnitřní odpovědnost – to platí u partnera, dětí i kolegů v práci.

Jiří Endler