Jana Pastuchová se narodila v Jablonci, je absolventkou SZŠ v Liberci. Na VŠ zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety v Bratislavě vystudovala obor urgentní medicíny, později magisterský obor management a veřejné zdravotnictví. V letech 1984–2003 pracovala v Nemocnici Jablonec n. N., od roku 2003 pracuje u liberecké záchranné služby a nyní pomáhá jako „sestra v záloze“ v českolipské nemocnici na oddělení ARO. Od října 2013 je poslankyní Parlamentu ČR, od roku 2019 je předsedkyní Výboru pro sociální politiku Parlamentu České republiky. Zastupitelkou města Jablonce nad Nisou je od roku 2014. Kandidovala za Hnutí ANO 2011, od roku 2019 je členkou jeho předsednictva.

Proč jste vstoupila do komunální politiky?

Svůj vstup do politiky jsem začala rovnou jako poslankyně, protože první volby, které Hnutí ANO absolvovalo, byly v roce 2013 právě do Poslanecké sněmovny. Tenkrát jsem zvolení nečekala, nekandidovala jsem na volitelném místě a do sněmovny mě dostaly preferenční hlasy. A právě kvůli lidem, kteří mi dali důvěru v celostátních volbách, jsem cítila, že bych jim ji měla vrátit i v komunálu. Propojení komunální a celostátní politiky navíc považuji za velmi důležité, život v Praze a kolem sněmovny je jiný než u nás doma, chtěla jsem pořád vnímat problémy, se kterými lidé u nás žijí.

Čemu se v komunální politice věnujete?

Celý život se pohybuji ve zdravotnictví, a protože jako záchranářka jsem měla možnost nahlédnout do života i v těch nejchudších podmínkách, zajímá mě i sociální oblast. A to jsem propojila jak v komunální oblasti, tak i ve sněmovně. Pokud ve sněmovně probíráme nějaký návrh zákona, snažím se vždy jeho konkrétní dopady konzultovat s lidmi, kteří se pak tím zákonem budou muset řídit, které nejvíc ovlivní. Teď probíráme kurzarbeit, sešla jsem se s některými jabloneckými podnikateli, jejich zaměstnanci, i s lidmi z úřadu práce. Snažím se být v kontaktu s organizacemi pro seniory, pro zdravotně postižené. Hodně aktuální je teď i pěstounská problematika, snažím se naslouchat jak pěstounům, tak i lidem z OSPOD a jiných organizací. Celostátní a komunální témata se hodně prolínají.

Jste zdravotnice, proč jste si vybrala tento obor?

Když jsem byla v první třídě, musela jsem do pražské Vinohradské nemocnice na operaci. Strašně jsem se bála, tenkrát nebylo možné, aby se mnou v nemocnici byla maminka. Ale měla jsem štěstí na úžasnou sestru Evičku. Díky ní jsem se už tehdy rozhodla, že chci dělat taky hodnou sestřičku. O jiném povolaní jsem pak už nikdy nepřemýšlela.

Pracovala jste na ARO, později jste odešla k záchranářům, co vás k tomu vedlo?

Dřív to fungovalo trochu jinak. Osm let jsem pracovala na ARO jako anesteziologická sestra na operačních sálech. Tehdy to znamenalo, že jsme se vždy po týdnu střídali na sálech chirurgie, ortopedie, urologie, gynekologie a na záchrance. Když záchranka přešla pod kraj, museli jsme se rozhodovat, kde chceme pracovat. Nemocnice nebo záchranka. U mě vyhrála záchranka.

Lze skloubit práci poslankyně, zastupitelky a zdravotnice?

Musí to jít. Jsem předsedkyní sněmovního výboru pro sociální politiku, pracovní povinnosti mě hodně drží v Praze. Ale žijeme v moderní době telefonů a internetu, takže mohu opravdu pravidelně a velmi často komunikovat s kolegy, kteří jsou radními nebo zastupiteli. Dění v Jablonci sleduji pečlivě a snažím se propojit svoji práci ve sněmovně s prací pro město. Ke zdravotnictví jsem se vrátila v posledních měsících, přihlásila jsem se na výzvu „sestra v záloze“. U lůžek jsem dlouho nepracovala, počítala jsem s tím, že budu dělat spíš pomocné práce. Přesto jsem začala sloužit na ARO. Smekám před kolegy s ohromnou pokorou a s velkými díky za nasazení, které trvá už tak dlouho.

Co vás na té práci nejvíce baví?

To se nezměnilo. Od mých prvních chvil u pacientů je to pocit, že můžu pomoct někomu konkrétnímu v konkrétní chvíli. K naší práci patří i smutné chvíle, ale není nic lepšího, než když vidíte pacienta, který byl ještě před pár dny v těžkém stavu, odcházet za rodinou domů.

Pendlujete mezi Prahou a Jabloncem, co byste ráda ve městě, ve kterém žijete, změnila?

Aktuálně se moc těším na opravenou dálnici u Rádelského mlýna, protože teď je cestování mezi Jabloncem a Prahou složitější. Na Jablonci miluju nádherné okolí, přírodu a možnost sportování. Večery u přehrady. Město má v sobě úžasnou poezii, pořád se mění, a přesto v něm stále žije silný genius loci. Je to prostě můj domov. Mám tu spoustu přátel, s některými sportujeme, s jinými chodíme do divadla, na koncerty. Jablonec je město, které neumí nudit. Někdy mi ale přijde smutné, takové vylidněné, zejména večer.

Máte čas i na nějaké koníčky?

Máme patnáctiměsíční vnučku Josefínku, dva vnoučky a fenku, boxerku Báru. Všechen můj volný čas zvládnou krásně zabrat pro sebe. Často také jezdíme na chalupu, jsem moc ráda na zahradě, když vyjde čas, jezdíme na kole. A našla jsem se v renovování starého nábytku, u toho dokážu úplně vypnout a jen relaxovat a brousit a natírat.

Jaká je Jana Pastuchová?

Asi občas trochu náladová, poměrně tvrdohlavá, ale také trpělivá, snažím se být vnímavá. Někdy je to se mnou prostě ráj na zemi a někdy jsem určitě na zabití. Manželka, maminka, babička, která miluje svoji rodinu, místo, kde žije a také svoji práci. Prostě normální ženská.

Jiří Endler