Jindřich Jarouš - Lyžování mi přináší radost

, autor: archiv J. Jarouše

Jindřich Jarouš se narodil 15. 2. 1941 v Bakově nad Jizerou. V Jablonci žije od roku 1946, chodil na ZŠ Šumava a následně se vyučil strojním zámečníkem ve Vastroj Varnsdorf. Pracoval ve vývojové dílně firmy Plastimat, poté ve Výzkumném ústavu Bižuterie, od roku 1965 jako mistr kovovýroby v přidružené výrobě TJ Bižuterie a Liaz a po revoluci až do roku 2001 v Nisasportu. Je členem lyžařského oddílu TJ Bižuterie a 44 let instruktorem lyžování.

Lyžování máte ve vínku?

Myslím, že ano, i když jsem se nenarodil na horách. Tatínek po válce dostal práci v Jablonci, pracoval v automobilové dopravě a byl spoluzakladatelem místního ČSAD. Mně tehdy bylo šest let a pořídil mi u Josefa Noska první saně a lyže. Zejména lyže si mě podmanily. Od malička jsme s tátou, bratrem a kamarády jezdili v Břízkách za Háskovými vilami. Byl to krásný otevřený prostor se skokanským můstkem, na kterém jsme také skákali. Nechodili jsme do žádného oddílu, přesto jsme lyžovali rádi a prakticky denně.

Kdy jste se začal více věnovat lyžování?

Ještě před vojnou. Kamarád mě přivedl do oddílu Spartak Smržovka, kde jsem vyzkoušel své první závody a zapojil se do činnosti klubu, pomáhali jsme s úpravami sjezdovek, při závodech jsem byl mimo jiné technik nebo brankový rozhodčí.

Kde se tehdy lyžovalo?

Jezdilo se na Bukové hoře, na svazích za sklárnou na Smržovce, v Desné na Křížku, na Koutovce v Janově – na místě, kde je dnes bobová dráha. Když se v roce 1962 začal budovat Špičák, chodili jsme na brigádu a pomáhali stavět první sjezdovku s vlekem. Do té doby jsme museli svahy udupávat a lyže se do kopce nosily. Když se v roce 1965 Špičák rozjel, přešli jsme na popud Zdeňka Vokatého do TJ Bižuterie, kde jsem dodnes.

Co jste dělal v novém oddíle?

Pomáhal jsem při úpravách tratí, při závodech jsem byl technik nebo brankový rozhodčí. V té době se začal budovat Severák a pomáhali jsme stejně jako v minulosti na Špičáku. Také mi dorostly děti, dcera Renata a syn Libor, vedl jsem je k lyžování a díky nim se zapojil do závodního týmu mladších žáků, jehož jsem byl vedoucí. Trénovali jsme a jezdili po závodech.

Kdy jste začal učit lyžování?

V letech 1974–1975 zahájila provoz lyžařská školka. Když začínala, neměl jsem tolik času, jezdil jsem s oddílem a chodil do práce. Dovolené bylo málo a mimo to jsme museli mít 100 brigádnických hodin, abychom mohli mít volné permanentky. Občas jsem se tam jel dívat. Bylo tam pár dětí, kterým se věnovali manželé Kalinovi, Zdeněk Vokatý, Jarda Smutný, Zdeněk Šábrt a Pavel Linka. Viděl jsem, jak jsou děti v lyžařské školce nadšené. Mé děti odrostly, opustil jsem tým a zapojil se do lyžařské školičky. Letos je to 44 let. V té době také začínala výuka veřejného lyžování, kterou zakládala Jitka Pirohtová, dcera trenéra Slávka Hanuše. Jitce jsem s tím také pomáhal.

Jaký byl zájem v začátcích školky?

Zájem byl, ale ne takový, jaký je dnes. V začátcích jsme učili deset – dvacet dětí. Později se zájem zvýšil a děti na Severák vozily autobusy z Jablonce, neboť ne každý v té době měl auto. Nejprve probíhal kurz pouze v sobotu, ale zájem se zvyšoval a školička musela rozšířit nabídku i na neděli a také počet instruktorů se zvýšil. Jsem rád, že se stejnou cestou jako já vydal i můj syn. V současnosti je o školičku enormní zájem, kapacita je ovšem omezená. Kromě lyžování učíme děti i na snowboardu. Bohužel letošní vládní opatření nám zatím provoz školičky zamezila. Přesto věřím, že lyžařská školka existovat nepřestane. Pokud se rodiče rozhodnou nám děti svěřit, nebo se sami do školy přihlásí, rádi je v lyžařské škole Ski Arény Jizerky na Severáku v Hraběticích naučíme lyžovat. Mohu slíbit za sebe a všechny instruktory, že při výuce bude o všechny vzorně postaráno jak po psychické, tak po odborné stránce.

Máte spočítáno, kolik lidí a dětí jste naučil lyžovat?

Přesně ne, ale za těch 44 let jsou to tisíce. Kromě dětí v lyžařské školce, jsou to i děti a dospělí v denních lyžařských kurzech, ve kterých jako instruktor působím. Počty dětí, které prošly lyžařskou školičkou, jdou do desetitisíců. Baví mě to, lyžování mi přináší radost. Pokud zdraví dovolí, budu stále rád lyžařským instruktorem. Z legrace říkám – do stovky, a pak budu kolegům nosit svačiny.

Slavíte 80. narozeniny, jste velmi vitální, jak to děláte?

Jsem stále aktivní. Kamarád má stavební firmu, staví domy na klíč a já mu pomáhám. Dělám, co je třeba. Kromě toho rád jezdím na kole, máme takové důchodcovské výletování s partou fajn lidí z Benátek nad Jizerou a Čelákovic. Samozřejmě lyžuji, nejen v rámci lektorských kurzů, ve kterých toho spíše více nacouvám než nalyžuji. Proto na konci sezony rádi jezdíme i do Alp, ať rakouských či italských. Uvidíme, jak a zda vůbec si letos zalyžujeme. Zima je po dlouhé době krásná, ale zdraví je přednější.

Jiří Endler

Vytvořeno 1.2.2021 9:36:39 | přečteno 291x | Petr Vitvar
Štítky: sport , osobnosti