Pavel Benc - Když miluješ svoji práci, jsi jednou nohou v nebi

, autor: archiv P. Bence

Pavel Benc se narodil v Jablonci nad Nisou. Ve Mšeně navštěvoval ZŠ, poté absolvoval Střední průmyslovou školu stavební v Liberci, kde potkal svou budoucí manželku. Je absolvent Fakulty tělesné výchovy Univerzity Karlovy. V roce 1982 narukoval do Dukly Liberec, pracoval jako vedoucí oddělení logistiky, staral se o zázemí sportovců, od 1. 10. 2020 je ředitelem Armádního sportovního centra Dukla. Bývalý československý a český reprezentant v běhu na lyžích (závodil v letech 1982–1997) se v roce 1988 stal bronzovým medailistou na ZOH v Calgary. Dvakrát nesl vlajku na slavnostním zahájení ZOH.

Osudovým sportem je lyžování, proč?

Když jsem byl malý, vnímal jsem Jablonec jako město, kde je fotbal, běh na lyžích a atletika. Lyžování pro mě byla taková přirozená volba. Tatínek se přátelil s Rudou Pospíchalem, který mu říkal, aby už konečně poslal mladého na trénink, a tak jsem začal s lyžováním.

Jaké byly tehdejší podmínky?

Určitě bylo víc sněhu. Nedostávali jsme prakticky žádné vybavení, vše museli sehnat rodiče, a také jsme neměli žádné najeté stopy, ty jsme si museli ušlapat. V porovnání se současností mají děti takřka kompletní servis.

Pamatujete, kdy jste dostal první lyže?

Ty první, co mi koupili rodiče, si nepamatuji, ale ty, co mi dal klub, ano. Byl jsem starší dorostenec a byly to norské lyže z říše snů značky Skilom. V oddíle byly čtyři páry a já jedny dostal, měl jsem velkou radost.

Jaké tratě jste měl raději?

Na začátku závodní kariéry mně bylo jedno, na jakých tratích závodím. Postupem času jsem dával přednost vytrvalostním závodům na 30 a 50 kilometrů. Štafety patřili také k mým oblíbeným závodům. Většinou jsem jezdil třetí nebo poslední úsek – finiš.

Dařilo se vám od dětství?

Hned ne, ale lyžování mě bavilo a měl jsem motiv – vyhrát mistrovství republiky. Z počátku jsem neměl dobré výsledky. Na svém prvním mistrovství republiky jsem byl až 33. Pracoval jsem na sobě a měl jsem štěstí i na své trenéry. Zlepšoval jsem se a dostal se do tréninkového centra mládeže a následně střediska vrcholového sportu, kde mě trénoval Jiří Bartoš. Ten se se mnou nemazal, tehdy jsem mu to měl za zlé, ale zpětně musím jeho přístup ocenit. I díky němu jsem výkonnostně rostl a po maturitě se dostal do Dukly Liberec. Byl jsem člen juniorské reprezentace, později národního týmu mužů.

Kdy jste jel na svoji první zimní olympiádu?

Poprvé jsem byl na ZOH v roce 1984 v Sarajevu. Byl jsem mladý, vykulený, ambice jsem neměl, získával jsem zkušenosti mezi světovými lyžařskými esy.

Kdy přišly úspěchy?

První výraznější výsledek jsem zajel v roce 1985, kdy jsem na 50 km volně na MS skončil šestnáctý. V roce 1988 jsme přivezli první mužskou českou běžeckou medaili ze zimní olympiády. Před závodem nás trenér hecoval a s nadsázkou říkal: hlavně, abychom nevyhráli. Podle mého cítil, že bychom mohli jet velký závod, a duševně nás tak připravoval. Nakonec jsme ve štafetě 4x10 km získali senzační bronz. Blízko medaile jsem byl v roce 1991 na MS ve Val di Fiemme, v běhu na 50 km volně jsem skončil pátý. V desítce jsem byl také v roce 1992 na zimních hrách v Albertville (8. místo štafeta 4 x 10 km, 9. místo 50 km volně), na MS ve Falunu (7. místo 50 km volně) a na ZOH v Lillehammeru (8. místo štafeta 4 x 10 km).

Dvakrát jste na ZOH nesl vlajku, to se jen tak nepoštěstí?

To ne, zvláštní na tom je skutečnost, že jsem nesl poslední federální a první českou. V roce 1992 za mnou přišla Věra Čáslavská, zda bych byl ochoten nést vlajku. Byl jsem poctěn. Když jsme s výpravou vešli na stadion, rozklepala se mi kolena. Je to neskutečný zážitek a cítíte hrdost. Když mě o to požádali podruhé, byl jsem pyšný.

Proč jste se rozhodl v roce 1997 skončit?

Bylo mi 33, měl jsem rodinu a děti mi utíkaly mezi prsty. Nabídli mi sice místo trenéra na Dukle, ale já to odmítl, neboť bych z toho kolotoče neunikl a nic by se nezměnilo. Chtěl jsem zůstat na Dukle, ale neměli místo. Začal jsem tedy od píky, prošel všechna oddělení a po čase se stal vedoucím oddělení sportovní logistiky na liberecké Dukle, kde jsem byl 24 let.

Od října šéfujete všem armádním sportovcům?

Ano, přihlásil jsem se na konkurz a 1. 10. jsem byl jmenován ředitelem Armádního sportovního centra Dukla. Byl jsem povýšen do nejvyšší možné hodnosti plukovníka. Je to do jisté míry ocenění mé práce a pro mě je to nová výzva i zodpovědnost. V Dukle je mnoho vynikajících sportovců napříč sportovním spektrem a na nás je, abychom jim vytvořili co nejlepší podmínky. Mnoho lidí a věcí je pro mě nových, člověk se neustále učí a zdokonaluje. Je to životní cesta. Mám takové heslo: Když miluješ svoji práci, jsi jednou nohou v nebi.

Máte čas i na jiné aktivity?

Díky skvělé manželce čas mám a chodím pravidelně běhat. Během dne mám mnoho jednání a běhání je pro mě relax, udržuji se tím v kondici. Spolu rádi jezdíme na kole a chodíme na výlety. Moc rád svůj čas nyní věnuji vnučce, mé děti jsem jako malé moc nezažil, tak si ten čas nahrazuji.

Jiří Endler

Vytvořeno 4.1.2021 16:02:08 | přečteno 438x | Petr Vitvar
Štítky: sport , osobnosti