Petr Stach - Mým největším nepřítelem je nuda a jednotvárnost

, autor: archiv JM

Jablonecký rodák Petr Stach je absolventem katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. Od roku 1999 působí v divadle Minor. Hrál v Rokoku, v divadle Ungelt, v Národním divadle. Ve filmu debutoval rolí vojína Dubálka v Tobruku, ztvárnil bratra Jiřího Palacha ve filmu Hořící keř, kapitána Anděla v úspěšném detektivním seriálu Případy 1. oddělení a mnoho dalších postav v různých filmech.

Pocházíte z Jablonce nad Nisou, kde jste vyrůstal?

V Jablonci jsem se narodil a zůstal mu věrný až do odchodu na vysokou školu v Praze. Mým územím dětského poznávání světa byla „gottwaldovka“, dnešní Podhorská ulice, a především park mezi ulicemi Podhorská a Mlýnská. V mých dětských vzpomínkách království se spoustou kamarádů, s cestičkami, po kterých jsme drandili na kolech, a množstvím rododendronů, které se stávaly úkryty při našich hrách. Okrajem toho parčíku protéká Mšenský potok, ale pro nás to byla jednoduše Nisa. Její zvláštností bylo, že občas měnila barvu vody, jelikož nedaleko stávala galvanizovna a do té říčky vypouštěla bůhvíco. Dnes už by mě to určitě nenadchlo. Nedávno jsem se tam chtěl jít podívat, ale celé je to oplocené, nepřístupné, opuštěné a vypadá to smutně. Snad tomu nový majitel vdechne nový život a krásu.

Která místa máte ve svém rodném městě nejraději?

Jednoznačně jabloneckou přehradu. Až zpětně si uvědomuji, jak výjimečné a kouzelné místo to je. Koupání takřka uprostřed města! Prý je to největší městská vodní nádrž ve střední Evropě. A okolí Jablonce je také mimořádné, lesy začínají vlastně hned za panelákem. Rozhledny pár kilometrů za městem a přímo do srdce Jizerských hor je to taky kousek. Moc mě potěšilo, když se před několika lety podařilo vyřešit majetkové spory kolem rozhledny na Bramberku a tato věž zase slouží svému účelu.

Vracíte se do Jablonce rád? Jak vnímáte současné město?

Několikrát do roka do Jablonce vždycky zavítám. Líbí se mi opravené domy, upravená náměstí i parky. Jen mi město teď přijde takové prázdnější, než jak si ho pamatuji z dětství.

Jaká byla vaše motivace stát se hercem?

Tu otázku jsem se snažil zodpovědět už několikrát, ale nikdy se mi to, myslím, nepovedlo zcela. Asi bylo těch motivací víc. Mám rád, když se lidi při představení baví a přemýšlí. Těší mě, když jim to můžu zprostředkovat. Také jsem jako kluk chodil do LŠU a na konci školního roku vždy býval velký koncert žáků LŠU v jabloneckém divadle, takže jsem měl možnost nahlédnout do zákulisí divadla a vždy to pro mě byl velký zážitek. Když se rozsvítí divadelní reflektory, působí na mě jeviště jako brána do jiných, tajemných světů. Taktéž se v tom chumlu motivací skrývá i touha porozumět lidské duši a velkým životním příběhům.

Hrál jste v mnoha divadlech, vyhovuje vám pestrost rolí a pracovních kolektivů?

Určitě! Mým největším nepřítelem je nuda a jednotvárnost. To v divadle hrozí minimálně. Ať už jde o proces zkoušení nové inscenace, dobrodružství každé reprízy až po zákulisní půtky. Vždy je o čem mluvit, co řešit a možnost potkávat se s novými úkoly a výzvami.

Hrajete v divadle i ve filmu, čemu dáváte přednost, co je vám bližší?

Jsem rád za každou zajímavou příležitost, která se mi naskytne, ať už je to v televizi nebo v divadle. V těchto dnech probíhá natáčení hraného dokumentu o Bohuslavu Martinů, světoznámém skladateli českého původu. A mně se dostalo té pocty tohoto génia ztvárnit. Je to zajímavý životní příběh o hledání krásy v hudbě, o neuhasitelné touze tvořit a o lásce k jeho ženě Charlotte.

Osud mi také v poslední době dopřál několik hereckých příležitostí v pražském divadle Ungelt. Je to malý, komorní prostor, kde se cítím velmi dobře. A jsem hrdý na to, že mohu stát na jeho jevišti.

Dlouhá léta jste byl členem divadla Minor, které hraje pro děti. Máte syna Filipa, hrajete mu také divadlo?

Kdepak, Filda si na divadlo ještě nepotrpí. Vydrží zatím jen u předčítání pohádek. Jeho největší hrdina je teď Mašinka Tomáš a jeho kamarádi z ostrova Sodor. Musím se tomu vždycky v duchu pousmát, protože i já jsem kdysi vzplanul obdivem k železnici a vzrušením mě naplňovalo rachocení zubačky z Tanvaldu do Harrachova. Dokonce jsem měl doma i ajznboňáckou čepici, kterou jsem našel kdesi u trati. Zřejmě tehdy ulétla některému železničáři při kochání se výhledem z okna jedoucího vlaku.

Procestoval jste mnoho míst a navštívil mnoho stánků Thálie, kam řadíte jablonecké divadlo?

Jablonecké divadlo si uchovávám v srdci už od dětství. Jak jsem zmínil, měl jsem možnost prolézat jeho zákulisí a zákoutí veřejnosti nepřístupné už jako kluk. Je krásně zrekonstruované a říkám mu Malé Národní. Jeho současný ředitel, Pavel Žur, odvádí se svým týmem skvělou práci. Představuje jabloneckým divákům zajímavé inscenace, koncerty a hudební díla. Mimochodem Pavla jsem měl možnost poznat už jako malý kluk. Chodil jsem do pěveckého sboru Jizerka, který výtečně a trpělivě vedl jeho tatínek Joachim Žur. Pavel, tehdy student pedagogické fakulty, nás měl na starosti při různých soustředěních a zájezdech sboru. Tímto bych ho chtěl pozdravit a popřát mu při jeho práci ještě mnoho úspěchů.

V prosinci máte v Jablonci vyhlásit nejlepší účastníky literární soutěže. Jaká je vaše oblíbená knížka?

Mezi mé oblíbené knížky patří vždy ta, kterou zrovna čtu a dokáže mě vtáhnout. V tuto chvíli je to román Vítěz je sám od Paula Coelha. Kdybych měl však přece jen vybrat knihu, která mě hodně ovlivnila a kterou pravidelně otvírám, pak je to Kniha o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého.

Jiří Endler

Vytvořeno 2.12.2020 10:14:47 | přečteno 1045x | Petr Vitvar
Štítky: kultura , osobnosti
 
load